Další tejden!
Nevim, jestli je to dobře, že to tak rychle utíká. Nicméně... Vánoce. Pořád nemám dárky, ale tak "'Tis the season." Jde hlavně o kouzlo, ne? A když už mluvíme o kouzlu, víkend strávenej v PR byl kouzelnej... svým způsobem. Zázrak se taky udál, přežili jsme víceméně ve zdraví všechnu tu zimu, metr a půl sněhu, štreku v noci, netekoucí vodu a tak, což zvlášť u sebe považuju za skvělý... Dárky se líbily.
PR mě - jako obvykle - donutila zamyslet se nad svojí budoucností. Vesnice a příroda jsou pro mě prostě neodolatelný, ale vim, že zároveň potřebuju lidi, potřebuju občas město a společnost a kulturu... Ale sedět takhle v domě na horách celej den, pít čaj, zapřáhnout sáně... Ach jo, to jsou sny. Jak to se mnou dopadne, nevim.
Nemám špatnou náladu. Vlastně je všechno ok. Múza mi taky schází. Schází mi životní úroveň, což zní depresivně. Ale ne, vážně se mám dobře! Ale chtěla bych trávit na cestách s lidma, který mě obohacujou a který mám ráda, celej život.
Těšim se na Vánoce. Těšim se, jak budu vyspávat. Těšim se, jak možná udělám něco do školy, něco navíc, co mi pak v budoucnu ušetří čas. I když si moc nevěřim. Ale na druhou stranu to zas úplně nezahazuju jako nereálný.
Po Vánocích přijde kolotoč. Uvědomuju si, že je spousta věcí, nad kterejma radši nepřemejšlim. Že na konci ledna je ples, kterej měl bejt můj, a na kterým se nepodílim a jehož součástí budu jenom horko těžko. Že budu maturovat z biologie, což mi ještě před měsícem přišlo jako docela dobrý rozšíření obzorů, ovšem to bylo před tim, než jsem se rozhodla pro FF, obor překladatelství... (Že Cook by mě asi rozhodně na překladatelství připravil líp, než současná profesorka, a že si za to můžu sama, a že to nevnímám jako challenge, i když bych měla). Že nevim, co se se mnou bude dít. Atp.
Ale špatnou náladu nemám. Jenom spoustu problémů a otázek a nejistot a smutků a, jak se ukázalo při psychologický chvilce v PR, i pár komplexů, který si buď nepřipouštim, nebo vznikly až vyslovením nahlas. Všechno to řešim a budu muset řešit mnohem víc. Arrgh.
P.S.: Židlí týdne bylo nelhaní rodičům ohledně mýho středečního alkoholovýho rauše. "Strašně jsem se opila." se vlastně říká docela lehce.
neděle 19. prosince 2010
neděle 12. prosince 2010
Chair of the Week - ani nevim jak
Sakra, tenhle týden nějak uběhl!
Sakra rychle. Což je možná asi dobře? No nicméně co se stavění se tváří v tvář problémům atp., tak to bylo docela úspěšný. Možná je tim pádem zázrak už jenom to že jsem ho přežila. Hm. A ano, opět nemám žádnou múzu a nevim, co psát.
Moje budoucnost je stále ve hvězdách. Tak nějak jsem se asi jako zhruba rozhodla, že půjdu na překladatelství, a už mi ani nepřijde, že to doslova nechci dělat. Bože. Stejně tak nějak počítám s tim, že co chci dělat zjistim až pozdějš... Třeba mi to, že se dostanu na překladatelství, pomůže zjistit, že nechci dělat překladatelství, a posunu se někam dál...
No nicméně nejdůležitějším cílem (kromě vymejšlení vánočních dárků, což mě trápí jako každej rok, a jako každej rok si přísahám, že "Příště už to určitě začnu řešit dřív!") je teď maturita. Právě jsem sestavila kánon. Zjistila, že jsem toho povážlivě hodně nečetla. Začala řešit, jestli to všechno přečtu. Otázkou zůstává, proč jsem si vybrala maturitu z biologie, když mi podle všech předpokladů bude k ničemu. Pokud se z nějakýho náhlýho záchvatu nerozhodnu strašně šprtat a odjet do Brna na veterinu, haha. Možná se někdy vrátim k tý psychologii?? Kdo ví. Nikdo.
Těšim se na Vánoce. Strašně ráda spim. I když chodim v tejdnu spát brzo, stejně mi dělá problém vyskočit z postele hned s budíkem... FAKT se těšim na Vánoce. Argh. Cukroví jsem napekla fakt hodně. Dárky nemám žádný. Je to prostě idyla!
Sakra rychle. Což je možná asi dobře? No nicméně co se stavění se tváří v tvář problémům atp., tak to bylo docela úspěšný. Možná je tim pádem zázrak už jenom to že jsem ho přežila. Hm. A ano, opět nemám žádnou múzu a nevim, co psát.
Moje budoucnost je stále ve hvězdách. Tak nějak jsem se asi jako zhruba rozhodla, že půjdu na překladatelství, a už mi ani nepřijde, že to doslova nechci dělat. Bože. Stejně tak nějak počítám s tim, že co chci dělat zjistim až pozdějš... Třeba mi to, že se dostanu na překladatelství, pomůže zjistit, že nechci dělat překladatelství, a posunu se někam dál...
No nicméně nejdůležitějším cílem (kromě vymejšlení vánočních dárků, což mě trápí jako každej rok, a jako každej rok si přísahám, že "Příště už to určitě začnu řešit dřív!") je teď maturita. Právě jsem sestavila kánon. Zjistila, že jsem toho povážlivě hodně nečetla. Začala řešit, jestli to všechno přečtu. Otázkou zůstává, proč jsem si vybrala maturitu z biologie, když mi podle všech předpokladů bude k ničemu. Pokud se z nějakýho náhlýho záchvatu nerozhodnu strašně šprtat a odjet do Brna na veterinu, haha. Možná se někdy vrátim k tý psychologii?? Kdo ví. Nikdo.
Těšim se na Vánoce. Strašně ráda spim. I když chodim v tejdnu spát brzo, stejně mi dělá problém vyskočit z postele hned s budíkem... FAKT se těšim na Vánoce. Argh. Cukroví jsem napekla fakt hodně. Dárky nemám žádný. Je to prostě idyla!
úterý 7. prosince 2010
neděle 5. prosince 2010
Chair of the Week, sněhová kalamita, budoucnost, cukroví a jiná neštěstí
Vlastně je všechno ok.
Židlí týdne bylo přežití minulýho tejdne bez lhaní, poctivě ve škole, a tak podobně.
Venku sněží. Teda, teď ne, ale sněžilo a teď to všechno leží. Mám sníh ráda (rozhodně radši než bláto). Je sice zima a Český dráhy nezvládají vypravovat vlaky, ale všechno zlý pro něco dobrý a taky je šance, že Vánoce nebudou na blátě, i když to všichni říkají, no prostě...
Tohle byl podezřele klidnej týden, to se musí nechat.
Yeah. Coldplay mají novou písničku. Wau. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo asi patnáct. Byla jsem fakt velkej fanda. Vlastně, co si budem nalhávat, ráda si je poslechnu ještě teď. Je to pohoda, a je to nenáročný.
Et en ce qui concerne mon futur, neboli co se týče mojí budoucnosti... ještě pořád nic nevim. Půjdu na různý dny otevřenejch dveří a uvidim, jestli něco fakt chci. Taky to znáte, když si dáte takovou tu poslední možnost, to, co byste dělali, kdyby nic nevyšlo? Tak u mě to vždycky bylo učení angličtiny. Pomalu se začínám hrozit/přemýšlet, že to tam bude spět. No nevim. Teda, vim, že chci dělat něco. NĚCO. Velkýho a důležitýho. A vydělávat slušný peníze. A vůbec mít nějakou budoucnost. NECHCI učit na plnej úvazek a opravovat písemky. Ale baví mě někomu něco vysvětlovat :D. Takže uvidíme. Všechny cesty vedou k zítřku, no.
P. S.: Peču cukroví. A baví mě to. A uklidňuje mě nevymejšlet šílený tvary a polevy na perníčky. Dělám puntíky na stromečky a písmenka do srdíček, i když jsem si nejdřív říkala, že by to mohlo bejt originálnější. Ale zas mám vykrajovátko ve tvaru kytary, ha! (Každopádně nic proti Tugendhatu a spol. Nikol!)
Židlí týdne bylo přežití minulýho tejdne bez lhaní, poctivě ve škole, a tak podobně.
Venku sněží. Teda, teď ne, ale sněžilo a teď to všechno leží. Mám sníh ráda (rozhodně radši než bláto). Je sice zima a Český dráhy nezvládají vypravovat vlaky, ale všechno zlý pro něco dobrý a taky je šance, že Vánoce nebudou na blátě, i když to všichni říkají, no prostě...
Tohle byl podezřele klidnej týden, to se musí nechat.
Yeah. Coldplay mají novou písničku. Wau. Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo asi patnáct. Byla jsem fakt velkej fanda. Vlastně, co si budem nalhávat, ráda si je poslechnu ještě teď. Je to pohoda, a je to nenáročný.
Et en ce qui concerne mon futur, neboli co se týče mojí budoucnosti... ještě pořád nic nevim. Půjdu na různý dny otevřenejch dveří a uvidim, jestli něco fakt chci. Taky to znáte, když si dáte takovou tu poslední možnost, to, co byste dělali, kdyby nic nevyšlo? Tak u mě to vždycky bylo učení angličtiny. Pomalu se začínám hrozit/přemýšlet, že to tam bude spět. No nevim. Teda, vim, že chci dělat něco. NĚCO. Velkýho a důležitýho. A vydělávat slušný peníze. A vůbec mít nějakou budoucnost. NECHCI učit na plnej úvazek a opravovat písemky. Ale baví mě někomu něco vysvětlovat :D. Takže uvidíme. Všechny cesty vedou k zítřku, no.
P. S.: Peču cukroví. A baví mě to. A uklidňuje mě nevymejšlet šílený tvary a polevy na perníčky. Dělám puntíky na stromečky a písmenka do srdíček, i když jsem si nejdřív říkala, že by to mohlo bejt originálnější. Ale zas mám vykrajovátko ve tvaru kytary, ha! (Každopádně nic proti Tugendhatu a spol. Nikol!)
neděle 28. listopadu 2010
Chair of the Week
Arggh...
Tak milá Židle, asi k tobě budu upřímná, poňádž co jinýho mi zbejvá? Minulej tejden neproběhl zrovna úspešně. Vrátila jsem do svých mladých let. Doslova. Ve středu mě čekalo ve škole... No, vlastně nic hroznýho, ale přesto jsem tam nešla... Dobrý, co? To jsem naposledy provedla někdy v prváku. No nicméně. Co říct.
Prakticky to teda znamená, že jsem se nikam moc neposunula. Teď už to vnímám hrozně neurčitě. Třídní profesorce jsem řekla, že to bylo uklouznutí. Docela dobře to to charakterizuje... Aspoň myslim.
Samozřejmě, že z toho byl průšvih doma, a jsem na nový škole, a co se to se mnou děje, a jak jsem to mohla udělat, po to všem dobrým, co se mi povedlo, a podobně...
Já ani nevim. Prostě jsem se... neovládla? Mluvim o lhaní jako o závislosti. A neni to snad? Hm. No, takže toť highlight týdne minulého. Jsem ve zvláštní náladě. Řešim otázky jako: Vyhýbám se neúmyslně tím, že se pořád nemůžu rozhodnout, kam půjdu na vejšku, zase nějakýmu rozhodnutí? Kam půjdu na vejšku? Neulevilo by se mi náhodou, kdybych se už konečně rozhodla (a měla tak za čím jít)? Proč všechny volby, který zvažuju, jsou něco, co se mi jakž takž líbí, ale ne to, co opravdu chci dělat? Co bude za rok, za dva? Co bude za půl roku (až už budu pravděpodobně vědět, jak a jestli jsem odmaturovala, a kam se vydám dál)? Co bude příští tejden?
A tak, no. Jak to se mnou dopadne, to fakt nevim, ach jo. Ráda bych se postarala o to, aby to dopadlo dobře.
Tímto se omlouvám rodičům, kterým jsem se zatim nebyla schopná omluvit do očí. Ale už se k tomu dokopu. Jo, a taky trochu Dančuš, který jsem toho chtěla říct mnohem víc, než jsem nakonec řekla...
Tak milá Židle, asi k tobě budu upřímná, poňádž co jinýho mi zbejvá? Minulej tejden neproběhl zrovna úspešně. Vrátila jsem do svých mladých let. Doslova. Ve středu mě čekalo ve škole... No, vlastně nic hroznýho, ale přesto jsem tam nešla... Dobrý, co? To jsem naposledy provedla někdy v prváku. No nicméně. Co říct.
Prakticky to teda znamená, že jsem se nikam moc neposunula. Teď už to vnímám hrozně neurčitě. Třídní profesorce jsem řekla, že to bylo uklouznutí. Docela dobře to to charakterizuje... Aspoň myslim.
Samozřejmě, že z toho byl průšvih doma, a jsem na nový škole, a co se to se mnou děje, a jak jsem to mohla udělat, po to všem dobrým, co se mi povedlo, a podobně...
Já ani nevim. Prostě jsem se... neovládla? Mluvim o lhaní jako o závislosti. A neni to snad? Hm. No, takže toť highlight týdne minulého. Jsem ve zvláštní náladě. Řešim otázky jako: Vyhýbám se neúmyslně tím, že se pořád nemůžu rozhodnout, kam půjdu na vejšku, zase nějakýmu rozhodnutí? Kam půjdu na vejšku? Neulevilo by se mi náhodou, kdybych se už konečně rozhodla (a měla tak za čím jít)? Proč všechny volby, který zvažuju, jsou něco, co se mi jakž takž líbí, ale ne to, co opravdu chci dělat? Co bude za rok, za dva? Co bude za půl roku (až už budu pravděpodobně vědět, jak a jestli jsem odmaturovala, a kam se vydám dál)? Co bude příští tejden?
A tak, no. Jak to se mnou dopadne, to fakt nevim, ach jo. Ráda bych se postarala o to, aby to dopadlo dobře.
Tímto se omlouvám rodičům, kterým jsem se zatim nebyla schopná omluvit do očí. Ale už se k tomu dokopu. Jo, a taky trochu Dančuš, který jsem toho chtěla říct mnohem víc, než jsem nakonec řekla...
neděle 21. listopadu 2010
Chair of the Week
Ach jo, proč já se jen na tenhle zápis nikdy nepřipravim...
No nicméně, tentokrát vcelku úspěšnej týden. Hlavní Židlí bylo asi nevyhýbání se povinnostem... V úterý jsem měla fakt průšvih ve škole, něco jsem neuměla a měla jsem bejt zkoušená, a už už jsem přemejšlela o zatáhnutí, ale zůstala jsem a vytrvala :D Ve čtvrtek ráno po propitým večeru s improvizátorama jsem se vzbudila po opravdu málo hodinách spánku a přemejšlela jsem o zaspání, nicméně jsem se sebrala a šla do školy. V pátek... no v pátek jsme šli úplně nesmyslně na první dvě hodiny do školy, pak do divadla, pak zpátky na jednu hodinu do školy... Zábavička... Vydržela jsem :D
No takže co se týče tak různě stavení se tváří v tvář problémům, docela se mi dařilo. Taky mi přijde, že jsem se trochu pohnula co se týče mejch tendencí nechat se ovládnout negativníma pocitama a podobně... Vlastně docela úspěch.
Tenhle zápis postrádá literární formu. A styl. Argghh. Je fakt, že poslední dobou moc nepíšu, což mě štve. Nějak si musim najít čas, ale hlavně mě nelíbá múza. Asi je busy, stejně jako já.
No nicméně, tentokrát vcelku úspěšnej týden. Hlavní Židlí bylo asi nevyhýbání se povinnostem... V úterý jsem měla fakt průšvih ve škole, něco jsem neuměla a měla jsem bejt zkoušená, a už už jsem přemejšlela o zatáhnutí, ale zůstala jsem a vytrvala :D Ve čtvrtek ráno po propitým večeru s improvizátorama jsem se vzbudila po opravdu málo hodinách spánku a přemejšlela jsem o zaspání, nicméně jsem se sebrala a šla do školy. V pátek... no v pátek jsme šli úplně nesmyslně na první dvě hodiny do školy, pak do divadla, pak zpátky na jednu hodinu do školy... Zábavička... Vydržela jsem :D
No takže co se týče tak různě stavení se tváří v tvář problémům, docela se mi dařilo. Taky mi přijde, že jsem se trochu pohnula co se týče mejch tendencí nechat se ovládnout negativníma pocitama a podobně... Vlastně docela úspěch.
Tenhle zápis postrádá literární formu. A styl. Argghh. Je fakt, že poslední dobou moc nepíšu, což mě štve. Nějak si musim najít čas, ale hlavně mě nelíbá múza. Asi je busy, stejně jako já.
neděle 14. listopadu 2010
Chair of the Week
Nepříliš úspěšnej tejden.
Spousta dobrejch věcí, který se mi staly, šlo trochu do kopru... Nějak jsem kašlala na školu, nějak jsem občas zalhala, nějak jsem jednou "zaspala" v tom stylu, že jsem se probudila s budíkem, ale úmyslně jsem ho zatípla a spala dál...
No nebude to lehký. Neni to lehký. Začala jsem řešit vejšku... i když vlastně ne. Začala jsem řešit to řešení. Ach jo. Tenhle tejden fakt drhnul. Došla jsem k závěru, že mám docela dost možností, co bych mohla dělat dál, ale zatim nic z toho doopravdy nechci. No, myslim, že teď objedu pár DOD a uvidim...
Mám za to, že bych věcem měla nechávat volnější průběh, co se týče budoucnosti. Tim nemyslim ji neřešit, ale prostě... se tak nestresovat. Jak můžu vědět kam se to vrtne. Budu to řešit co se týče toho, dělat to co je potřeba a to co chci, ale asi nebudu úplně plánovat kde budu za pět let. Ani vlastně nevim, kde bych chtěla bejt. A tak uvidíme.
Z jinýho soudku. Dneska jsme udělaly s mámou a babičkou trojgenerační výlet do rodného města našeho dědy a vůbec centra života našeho rodu.
Sobotka. Bylo to krásný. Byly jsme v domě, kterej je starej, krásnej, nedosažitelnej, pamatuje tolik věcí a je otázkou, jestli je bude předávat dál... Zamilovala jsem se. Do zrcadla po prababičce. Budu ho mít ve svým pokoji. A skříň. A postel. No nevim. Ale je nádherný. Sobotka je krásná. Šrámkova Sobotka, na který se část mojí rodiny aktivně podílí, je krásná, nebo to tak alespoň zní z vyprávění. Příští léto bychom se tam s mámou vydaly, do Sobotky, do toho domu, a uklízely vzpomínky, fotily a chodily za kultůrou na Humprecht, na dvůr (krásnýho) kostela, do zahrady Šolcova statku...
To bude za rok. Už budu mít po maturitě! Už budu pravděpodobně vědět, kam půjdu na vysokou. Už budu zase někde jinde. Těšim se na to a zároveň si uvědomuju, že čas je strašně relativní. Uteče to jako voda, ale zase kolik věcí se za tu dobu změní, co zažiju...
Jo a taky... zapomněla jsem na Židli týdne. Ach jo no. Asi jí bylo znechucení a strach z toho, jak rychle se dokážu vrátit do starejch kolejí. Ale na druhou stranu jsem si ten tejden užila, pařila jsem, smála jsem se... No... Tak zase příště.
Spousta dobrejch věcí, který se mi staly, šlo trochu do kopru... Nějak jsem kašlala na školu, nějak jsem občas zalhala, nějak jsem jednou "zaspala" v tom stylu, že jsem se probudila s budíkem, ale úmyslně jsem ho zatípla a spala dál...
No nebude to lehký. Neni to lehký. Začala jsem řešit vejšku... i když vlastně ne. Začala jsem řešit to řešení. Ach jo. Tenhle tejden fakt drhnul. Došla jsem k závěru, že mám docela dost možností, co bych mohla dělat dál, ale zatim nic z toho doopravdy nechci. No, myslim, že teď objedu pár DOD a uvidim...
Mám za to, že bych věcem měla nechávat volnější průběh, co se týče budoucnosti. Tim nemyslim ji neřešit, ale prostě... se tak nestresovat. Jak můžu vědět kam se to vrtne. Budu to řešit co se týče toho, dělat to co je potřeba a to co chci, ale asi nebudu úplně plánovat kde budu za pět let. Ani vlastně nevim, kde bych chtěla bejt. A tak uvidíme.
Z jinýho soudku. Dneska jsme udělaly s mámou a babičkou trojgenerační výlet do rodného města našeho dědy a vůbec centra života našeho rodu.
Sobotka. Bylo to krásný. Byly jsme v domě, kterej je starej, krásnej, nedosažitelnej, pamatuje tolik věcí a je otázkou, jestli je bude předávat dál... Zamilovala jsem se. Do zrcadla po prababičce. Budu ho mít ve svým pokoji. A skříň. A postel. No nevim. Ale je nádherný. Sobotka je krásná. Šrámkova Sobotka, na který se část mojí rodiny aktivně podílí, je krásná, nebo to tak alespoň zní z vyprávění. Příští léto bychom se tam s mámou vydaly, do Sobotky, do toho domu, a uklízely vzpomínky, fotily a chodily za kultůrou na Humprecht, na dvůr (krásnýho) kostela, do zahrady Šolcova statku...
To bude za rok. Už budu mít po maturitě! Už budu pravděpodobně vědět, kam půjdu na vysokou. Už budu zase někde jinde. Těšim se na to a zároveň si uvědomuju, že čas je strašně relativní. Uteče to jako voda, ale zase kolik věcí se za tu dobu změní, co zažiju...
Jo a taky... zapomněla jsem na Židli týdne. Ach jo no. Asi jí bylo znechucení a strach z toho, jak rychle se dokážu vrátit do starejch kolejí. Ale na druhou stranu jsem si ten tejden užila, pařila jsem, smála jsem se... No... Tak zase příště.
pátek 12. listopadu 2010
Slibotechna #3
Well, I didn't tell anyone, but a bird flew by
Saw what I'd done, he set up a nest outside
And he sang about what I'd become
He sang so loud, he sang so clear
I was afraid all the neigbours would hear
So I brought him in just to reason with him
Promised I'd never
Do it again
But he sang louder and louder inside the house
And no, I couldn't get him out
So I trapped him under a cardboard box
Stood on it to make it stop
Picked up the bird and above the din
Said
That's the last song you'll ever sing
Held him down, broke his neck
Taught him a lesson he wouldn't forget
But in my dreams begun to creep
The old familiar "Tweet, tweet, tweet"...
I opened my mouth to scream and shout
And I waved my arms and flapped about
But I couldn't scream and I couldn't shout
Couldn't scream and I couldn't shout
The song was coming
From my mouth...
... Because I like it, that's why!
neděle 7. listopadu 2010
Chair of the Week
Židle týdne = práce na tom, nenechat se ovládat svým depresivním, zapšklým, negativně smýšlejícím podvědomím.
Hm. No jde o to, že tenhle minulej tejden se mi fakt dařilo. Ve škole. S lidma. Šla jsem si zkusit impra, kde mě to bavilo a kam bych ráda chodila, když už se mi naskytla ta možnost. Udělala jsem několik věcí, o kterých jsem do tý doby jenom snila. Učila jsem se. Prostě to byl docela úspěšnej tejden, a pak jsem se v sobotu ráno probudila a popadly mě depresivní myšlenky ohledně: nevyřešený budoucnosti // nevycházejících věcí // nevědomosti o světě // a tak, z čehož nic nebyla pravda a bylo to jenom moje podvědomí, který je prostě už tak strašně navyklý hledat na všem tyhlety depresivní/negativní/rádoby dramatický věci, a přísahám, že to vzešlo fakt z ničeho, takže jsem se sama na sebe naštvala a bylo to pryč.
Metoda naštvání, mimochodem, fakt funguje, aspoň na mě. Včera večer při návštěvě a rozhovoru s Dančuš jsem si uvědomila, že poslední dobou se mi vlastně fakt daří s těma hroznejma zvykama z minulosti bojovat. Opakuju to už postý - vypadá to, že jsem na správný cestě. Nechci najít sama sebe, protože vim, že v tomhle věku se mi to stejně nepovede. Chci hledat sama sebe. Chci se prostě snažit dělat ty správný rozhodnutí a bojovat sama se sebou a někam se tim posouvat.
-Teď jsem se třeba na chvíli zamyslela nad tim, že by někomu tenhle zápis konkrétně mohl připadat divnej a patetickej a bůhvíco a automaticky moje podvědomí zase začalo s tim, že byhc možná měla změnit styl, ale rychle jsem se okřikla, že to takhle chci, a psala dál... O tomhle mluvim.-
No takže... vypadá to, že teď bych mohla víc věci zvládat. Uvědomila jsem si, že jsem pořád ještě na začátku toho... všeho. Dospívání. Nějakýho přerodu prostě. Plánuju, ale vlastně vůbec nevim, co bude v budoucnosti. Poprvý jsem opravdu vážně začala přemýšlet nad výběrem vejšky a věcma s tím spojenýma, jako třeba co bych fakt chtěla dělat, že jo :). Inu, konečně se tohleto měnění dává nějak do pohybu. Až mě překvapuje, že jsem fakt už nějakejch změn dosáhla. Jede se dál.
A random písnička nakonec, venku je hnusno a deštivo, tak nějaká protiváha:
Haha :D Cheers.
Hm. No jde o to, že tenhle minulej tejden se mi fakt dařilo. Ve škole. S lidma. Šla jsem si zkusit impra, kde mě to bavilo a kam bych ráda chodila, když už se mi naskytla ta možnost. Udělala jsem několik věcí, o kterých jsem do tý doby jenom snila. Učila jsem se. Prostě to byl docela úspěšnej tejden, a pak jsem se v sobotu ráno probudila a popadly mě depresivní myšlenky ohledně: nevyřešený budoucnosti // nevycházejících věcí // nevědomosti o světě // a tak, z čehož nic nebyla pravda a bylo to jenom moje podvědomí, který je prostě už tak strašně navyklý hledat na všem tyhlety depresivní/negativní/rádoby dramatický věci, a přísahám, že to vzešlo fakt z ničeho, takže jsem se sama na sebe naštvala a bylo to pryč.
Metoda naštvání, mimochodem, fakt funguje, aspoň na mě. Včera večer při návštěvě a rozhovoru s Dančuš jsem si uvědomila, že poslední dobou se mi vlastně fakt daří s těma hroznejma zvykama z minulosti bojovat. Opakuju to už postý - vypadá to, že jsem na správný cestě. Nechci najít sama sebe, protože vim, že v tomhle věku se mi to stejně nepovede. Chci hledat sama sebe. Chci se prostě snažit dělat ty správný rozhodnutí a bojovat sama se sebou a někam se tim posouvat.
-Teď jsem se třeba na chvíli zamyslela nad tim, že by někomu tenhle zápis konkrétně mohl připadat divnej a patetickej a bůhvíco a automaticky moje podvědomí zase začalo s tim, že byhc možná měla změnit styl, ale rychle jsem se okřikla, že to takhle chci, a psala dál... O tomhle mluvim.-
No takže... vypadá to, že teď bych mohla víc věci zvládat. Uvědomila jsem si, že jsem pořád ještě na začátku toho... všeho. Dospívání. Nějakýho přerodu prostě. Plánuju, ale vlastně vůbec nevim, co bude v budoucnosti. Poprvý jsem opravdu vážně začala přemýšlet nad výběrem vejšky a věcma s tím spojenýma, jako třeba co bych fakt chtěla dělat, že jo :). Inu, konečně se tohleto měnění dává nějak do pohybu. Až mě překvapuje, že jsem fakt už nějakejch změn dosáhla. Jede se dál.
A random písnička nakonec, venku je hnusno a deštivo, tak nějaká protiváha:
Haha :D Cheers.
čtvrtek 4. listopadu 2010
Smile #3
Pokémon! ...Co říct. Naše mládí :D Měly jsme o nich s holkama dneska hrozně zasvěcenej rozhovor a vzpomněly jsme si fakt na spoustu jmen! Jo a ještě...
Anime kapka prostě!! :D
neděle 31. října 2010
Chair of the Week
Hm, tak abych se přiznala, tenhle tejden jsem ale vůbec nepřemejšlela nad Židlí tejdne... Byla jsem doma, zezačátku nemocná a pak jsem se flákala... Argh, tak nevim co byla Židle týdne... asi fakt, že... ne, fakt nevim. Teď tu hrozně dlouho sedim a rekapituluju si tejden... Asi možná to, že jsem neodjela do Seletic... Ale to už se stalo v neděli a bylo to nevyhnutelný... Že jsem se sama doma ze sebe nezbláznila? Nevim, nevim... Tenhle tejden byl docela slabej a nedělala jsem žádný velký rozhodnutí. Ve čtvrtek jsem vyvedla babičku do Austrie na Improshow, což stálo za to :) V pátek jsem... pekla muffiny a jela za Irou. V sobotu rodinná oslava dědovejch kulatin a přežranost... Dneska... lehká příprava do školy a opět Ira...
Tak teda nevim. Tenhle zápis informacema a kvalitou zrovna neoplývá :D Možná Židlí týdne bylo to, že jsem založila novou kategorii Smile a prvoplánově se díky tomu teď soustředím na to, co mě rozesmívá. Hurrrm. Tak uvidíme, nadcházející týden bude opět pracovní a rozhodně mě čekají složitější rozhodnutí než jak najít svoje pantofle, což je mimochodem to, co jsem řešila dneska od rána... Aspoň doufám :)
Tak teda nevim. Tenhle zápis informacema a kvalitou zrovna neoplývá :D Možná Židlí týdne bylo to, že jsem založila novou kategorii Smile a prvoplánově se díky tomu teď soustředím na to, co mě rozesmívá. Hurrrm. Tak uvidíme, nadcházející týden bude opět pracovní a rozhodně mě čekají složitější rozhodnutí než jak najít svoje pantofle, což je mimochodem to, co jsem řešila dneska od rána... Aspoň doufám :)
čtvrtek 28. října 2010
Smile #2
...Aneb dnešní Improshow! Doporučuju, nejlepší, když se chcete zasmát opravdu od srdce, opravdu nahlas :)
!!Reklama!!
improliga.cz
středa 27. října 2010
Smile #1
Hm, nová rubrika!
Uvědomuju si, že se musim víc usmívat, a tak prostě zakládám rubriku, ve který se vždycky objeví něco, co mi vyloudí úsměv na tváři.
Tak něco pro začátek:
1.) Já a Danča. U týhle fotky se neusmívám, u tý fakt umírám smíchy :D Pokaždý, protože naše výrazy prostě...! Dokonalé shrnutí našeho kamarádství, trvajícího už 11 let! :D
2.) Bakteriofág! To je něco tak starýho... Najednou jsem si na to vzpomněla a hle! úsměv na tváři :D Staré dobré časy na Keplerovi :) (Konečně vim, co to bakteriofág vůbec je :D)
... A tak dále. V tomhle duchu přibližně se to ponese :P Už jenom vytvoření týhle nový rubriky mi vyloudilo úsměv na tváři, takže hurá! :)
Uvědomuju si, že se musim víc usmívat, a tak prostě zakládám rubriku, ve který se vždycky objeví něco, co mi vyloudí úsměv na tváři.
Tak něco pro začátek:
2.) Bakteriofág! To je něco tak starýho... Najednou jsem si na to vzpomněla a hle! úsměv na tváři :D Staré dobré časy na Keplerovi :) (Konečně vim, co to bakteriofág vůbec je :D)
... A tak dále. V tomhle duchu přibližně se to ponese :P Už jenom vytvoření týhle nový rubriky mi vyloudilo úsměv na tváři, takže hurá! :)
Slibotechna #2
Tak...
Co říct.
Samota mi fakt nesvědčí. Ztrácim prostě drive, abych se nezbláznila, tak dělám úplně nedůležitý věci. Ale co. Jde o to... Jsem sama na sebe naštvaná. Což by se za určitejch okolností dalo považovat za dobrou věc. Dny, kdy jsem tvrdívala, že fakt miluju samotu, jsou už asi minulostí. Potřebuju bejt mezi lidma, potřebuju něco dělat... Prostě všechny tyhle moje předsevzetí a rozhodnutí a činy fungujou na setrvačník. Musim to pořád podporovat, abych jela dál. To, že jsem nejela do Seletic, ani nešla do školy, mě málem položilo.
Dala jsem si spoustu slibů, že prostě budu pořád v dobrý náladě, a že všechno bude dobrý a všechno budu zvládat. Jakmile ale chvíli nic nedělám a nikde nejsem, tak je najednou hrozně těžký se na tohle rozpomenout (píše se to takhle?! :D). Nebudu omílat tisíckrát řečený, že to nepůjde najednou, že jsem chtěla, aby to šlo najednou, že už nechci bejt nemocná, že se chci pohnout... No prostě. Co říct.
Tohle jsem poslouchala a aspoň trochu mi to zvedlo náladu, taková hippie hudba :D:
Co říct.
Samota mi fakt nesvědčí. Ztrácim prostě drive, abych se nezbláznila, tak dělám úplně nedůležitý věci. Ale co. Jde o to... Jsem sama na sebe naštvaná. Což by se za určitejch okolností dalo považovat za dobrou věc. Dny, kdy jsem tvrdívala, že fakt miluju samotu, jsou už asi minulostí. Potřebuju bejt mezi lidma, potřebuju něco dělat... Prostě všechny tyhle moje předsevzetí a rozhodnutí a činy fungujou na setrvačník. Musim to pořád podporovat, abych jela dál. To, že jsem nejela do Seletic, ani nešla do školy, mě málem položilo.
Dala jsem si spoustu slibů, že prostě budu pořád v dobrý náladě, a že všechno bude dobrý a všechno budu zvládat. Jakmile ale chvíli nic nedělám a nikde nejsem, tak je najednou hrozně těžký se na tohle rozpomenout (píše se to takhle?! :D). Nebudu omílat tisíckrát řečený, že to nepůjde najednou, že jsem chtěla, aby to šlo najednou, že už nechci bejt nemocná, že se chci pohnout... No prostě. Co říct.
Tohle jsem poslouchala a aspoň trochu mi to zvedlo náladu, taková hippie hudba :D:
neděle 24. října 2010
Chair of the Week
Argh...
Tak Židlí minulýho týdne bylo uvědmění, že to všechno nepůjde ráz naráz...
Je to únavný, je to neuspokojující, ale je to tak. Jak ráda bych byla hned mezi lidma, hned všechno změnila a hned se měla líp... Bohužel. Musim si počkat a musim... blergh, jak nerada to říkám... bejt trpělivá. Všechno má svůj čas. Mlýnský kameny... Další mámina metafora mimochodem, o mlýnským kameni, kterej je strašně obrovskej a těžkej, a pokud ho chci roztočit druhým směrem, bude mu chvíli trvat, než se vůbec zastaví v tom směru původním, a pak se horkotěžko bude roztáčet na druhou stranu... Čili nepůjde všechno ráz na ráz.
No a taky... jsem zase nemocná. poprvý v životě jsem předstírala že nejsem, abych mohla něco dělat, a ne naopak. Překvapilo mě, když jsem se vydala na oslavu Dendy, spolužačky ze základky, a od holek jsem se dozvěděla "No, jo, Aňa byla vždycky nemocná..."
To už se to se mnou táhne tak dlouho??
No nicméně mám nějakou chřipku nebo co, která vzešla pouze z toho, že jsem se šla projít po dvou dnech doma... Nevim, mám v tom hledat nějaký psychosomatický podtexty? Jako že nikam nespěchej, všechno má svůj čas? A nebo se s tim mám prostě smířit a zalejzt do postele a pít čaj a tak? Já hrozně nechci bejt nemocná. Je tady ten problém se samotou. Nemůžu bejt moc dlouho sama, protože to nedělá dobře mýmu přemejšlení. A mojí příčetnosti! Prostě jakmile jsem sama, tak všechny ty špatný věci, to bojování sama se sebou, to unikání problémům a realitě vůbec, vyplouvá na povrch a pro mě je fakt hrozně těžký s tim bojovat...
No. Tak uvidíme - myslela jsem, že se budu léčit ve zdravým prostředí v Seleticích :D Tak se snad nezbláznim za ty dva dny doma nebo kolik!
Tak Židlí minulýho týdne bylo uvědmění, že to všechno nepůjde ráz naráz...
Je to únavný, je to neuspokojující, ale je to tak. Jak ráda bych byla hned mezi lidma, hned všechno změnila a hned se měla líp... Bohužel. Musim si počkat a musim... blergh, jak nerada to říkám... bejt trpělivá. Všechno má svůj čas. Mlýnský kameny... Další mámina metafora mimochodem, o mlýnským kameni, kterej je strašně obrovskej a těžkej, a pokud ho chci roztočit druhým směrem, bude mu chvíli trvat, než se vůbec zastaví v tom směru původním, a pak se horkotěžko bude roztáčet na druhou stranu... Čili nepůjde všechno ráz na ráz.
No a taky... jsem zase nemocná. poprvý v životě jsem předstírala že nejsem, abych mohla něco dělat, a ne naopak. Překvapilo mě, když jsem se vydala na oslavu Dendy, spolužačky ze základky, a od holek jsem se dozvěděla "No, jo, Aňa byla vždycky nemocná..."
To už se to se mnou táhne tak dlouho??
No nicméně mám nějakou chřipku nebo co, která vzešla pouze z toho, že jsem se šla projít po dvou dnech doma... Nevim, mám v tom hledat nějaký psychosomatický podtexty? Jako že nikam nespěchej, všechno má svůj čas? A nebo se s tim mám prostě smířit a zalejzt do postele a pít čaj a tak? Já hrozně nechci bejt nemocná. Je tady ten problém se samotou. Nemůžu bejt moc dlouho sama, protože to nedělá dobře mýmu přemejšlení. A mojí příčetnosti! Prostě jakmile jsem sama, tak všechny ty špatný věci, to bojování sama se sebou, to unikání problémům a realitě vůbec, vyplouvá na povrch a pro mě je fakt hrozně těžký s tim bojovat...
No. Tak uvidíme - myslela jsem, že se budu léčit ve zdravým prostředí v Seleticích :D Tak se snad nezbláznim za ty dva dny doma nebo kolik!
pondělí 18. října 2010
Šutr #1
Vypadá to, že jsem právě prožila nejlepší den svýho života. Miluju svojí mámu. Stačil jeden rozhovor a jsem tak happy, že to snad ani nejde. Teď už VIM, že jsem na dobrý cestě. Někam. Dřív mi vadilo, že nevim kam, ale teď jsem naopak ráda! Konečně jsem snad našla způsob, jak zkrotit svou fantazii do takový míry, že mi nebude překážet v každodenních činnostech. Po dlouhý době snad poprvý ovládnu svoje tělo. Což zní úchylně! :D Ale je to pravda!
Omg, novej život přede mnou!
Jsem sama sebou!
Žiju!
Píšu divný happy zápisy!
ŽIJU!!
Sakra, takovejmhle předělovejm zprávám budu muset vymyslet nějakou spešl kategorii... Chair of the Millenium? Nee... Vstávačka? Chce to údernější jméno... Co třeba... ergh, nevim. Exploze. Probuzení. Vnitřní... něco? KickInTheHead? Předěl? Bleééaarhghh? Most přes minulost? Ježiš, nevim. Co teď cejtim? Radost. Nadšení. Žádnej strach. Šutr! Budu tomu řikat šutr! Kterej mi spadl ze srdce!!!!
A tématická píseň na konec:
Omg, novej život přede mnou!
Jsem sama sebou!
Žiju!
Píšu divný happy zápisy!
ŽIJU!!
Sakra, takovejmhle předělovejm zprávám budu muset vymyslet nějakou spešl kategorii... Chair of the Millenium? Nee... Vstávačka? Chce to údernější jméno... Co třeba... ergh, nevim. Exploze. Probuzení. Vnitřní... něco? KickInTheHead? Předěl? Bleééaarhghh? Most přes minulost? Ježiš, nevim. Co teď cejtim? Radost. Nadšení. Žádnej strach. Šutr! Budu tomu řikat šutr! Kterej mi spadl ze srdce!!!!
A tématická píseň na konec:
neděle 17. října 2010
Chair of the Week
Tak Židle minulýho týdne...
Původně jsem uvažovala o tom, že to bude fakt, že jsem se v pátek ráno probudila po třech absolutně neprospanejch nocích a ještě jsem na chvíli odpadla se zatíplým budíkem v ruce, uvažovala o tom, že zaspim, ale nakonec jsem se sebrala a šla do školy... Což je na mě docela velká židle...
No ale o jeden rozhovor s mámou a tunu uvažování později jsem dospěla k závěru, že Židlí uplynulýho týdne bude fakt, že jsem si uvědomila že to pořád nejsem já.
Abyste tomu rozuměli - když jsem rozběhla tenhle blog, tak jsem měla zato, že už jsem udělala nějakej posun, že už jsem na dobrý cestě někam, pak jsem tu i o tom psala, že už mám za sebou jednu fázi a před sebou druhou... Což nepopírám, ovšem uvědomila jsem si, že jak jsem si prostě prošla všema těma hnusnejma věcma a pořád jsem se nutila k tomu se na nic nevykašlat a jít dál a prát se s tim a bla bla, tak jsem vlastně tak nějak zapomněla být sama sebou.
Myslim si, že jsem bejvala jiná. Jsem jiná, než jak jsem se teď chovala. Pořád jsem v sobě sváděla hrozný boje, každý větší rozhodnutí mě stálo hrozně energie, o přemejšlení už ani nemluvě. A přesto, myslim si, byly časy, kdy jsem dokázala věci řešit daleko líp. Takovej předěl byl podle mě březen letošního roku, kterej jsem celej strávila s nemocnou nohou nahoře doma před televizí a nedělala jsem absolutně nic. Uvědomila jsem si, že si skoro ani nepamatuju, co bylo před tim - všechno, co mi teď leží v hlavě, je to, co se dělo potom. Vyhýbání se všem možnejm povinnostem, kašlání na důležitý věci, což vyústilo až v reparát a přestup na jinou školu...
No ale tak to všichni víme. Spíš mě znervózňuje, že mi přijde že jsem se stala úplně někym jiným za toho půl roku. Někým, koho fakt nemusim. Nesouhlasim sama se sebou! :D Když jsem si tohle všechno včera ráno uvědomila, byla jsem zvláštním způsobem fakt šťastná. Prostě ten pocit, kdy jste si mysleli, že už se něco změnilo a divili jste se pak, jakto že se teda nic nezlepšilo, ale pak jste si vlastně uvědomili, že je vše při starým a vlastně se vám ulevilo. Chápete...?!
No takže teď jsem... nedá se říct zpátky na začátku, protože všechny ty zkušenosti nehodlám jen tak zahodit, naopak je hodlám využít, ale jsem na začátku co se týče hledání sama sebe. Pořád z velký části žiju ve svým vysněným světě, a děje se tam toho mnohem víc než v realitě, což mě už poprávu znervózňuje. A tak jsem si řekla, že abych se tomuhle vyhla, musím vyrazit mezi lidi. Jsem teď v horečný fázi shánění brigády (rozumějte na mě horečný!) a taky velkýho přemejšlení a odhodlávání se k rozhodnutí prostě jít, a přihlásit se někam... nevim, na Klamovku na tvůrčí psaní, prostě dělat ještě něco, ještě víc, jít ještě víc mezi lidi. Taky se budu učit víc mluvit, být otevřenější, být prostě v týhle realitě, a ne jenom v tý, kterou si vysnim. S Dančuš jsme si kdysi říkaly, jak si vždycky s klukem, který se nám líbí, vysníme všechno možný a v realitě se pak nestane nic. Nutno říct, že se mnou se to táhne už od dětství. A rozhodně se to netýká jenom kluků :)
No takže - nic se nezměnilo. Tohle uvědomění je Židlí minulýho týdne. Nic se nezměnilo, a na mně je teď, jak se s tim popasuju. Teď zrovna se cítim všeobecně nervózní z toho, že mě čekají energeticky nákladný rozhodnutí, rozhodnutí, který fakt budu muset učinit, a činy, ke kterejm se fakt budu muset rozhoupat! :D Je mi z toho skoro až blbě od žaludku, ale beru to jako dobrou známku :) Voah. A tohle je pěkně dlouhej zápis, na kterej jsem hrdá :)
Původně jsem uvažovala o tom, že to bude fakt, že jsem se v pátek ráno probudila po třech absolutně neprospanejch nocích a ještě jsem na chvíli odpadla se zatíplým budíkem v ruce, uvažovala o tom, že zaspim, ale nakonec jsem se sebrala a šla do školy... Což je na mě docela velká židle...
No ale o jeden rozhovor s mámou a tunu uvažování později jsem dospěla k závěru, že Židlí uplynulýho týdne bude fakt, že jsem si uvědomila že to pořád nejsem já.
Abyste tomu rozuměli - když jsem rozběhla tenhle blog, tak jsem měla zato, že už jsem udělala nějakej posun, že už jsem na dobrý cestě někam, pak jsem tu i o tom psala, že už mám za sebou jednu fázi a před sebou druhou... Což nepopírám, ovšem uvědomila jsem si, že jak jsem si prostě prošla všema těma hnusnejma věcma a pořád jsem se nutila k tomu se na nic nevykašlat a jít dál a prát se s tim a bla bla, tak jsem vlastně tak nějak zapomněla být sama sebou.
Myslim si, že jsem bejvala jiná. Jsem jiná, než jak jsem se teď chovala. Pořád jsem v sobě sváděla hrozný boje, každý větší rozhodnutí mě stálo hrozně energie, o přemejšlení už ani nemluvě. A přesto, myslim si, byly časy, kdy jsem dokázala věci řešit daleko líp. Takovej předěl byl podle mě březen letošního roku, kterej jsem celej strávila s nemocnou nohou nahoře doma před televizí a nedělala jsem absolutně nic. Uvědomila jsem si, že si skoro ani nepamatuju, co bylo před tim - všechno, co mi teď leží v hlavě, je to, co se dělo potom. Vyhýbání se všem možnejm povinnostem, kašlání na důležitý věci, což vyústilo až v reparát a přestup na jinou školu...
No ale tak to všichni víme. Spíš mě znervózňuje, že mi přijde že jsem se stala úplně někym jiným za toho půl roku. Někým, koho fakt nemusim. Nesouhlasim sama se sebou! :D Když jsem si tohle všechno včera ráno uvědomila, byla jsem zvláštním způsobem fakt šťastná. Prostě ten pocit, kdy jste si mysleli, že už se něco změnilo a divili jste se pak, jakto že se teda nic nezlepšilo, ale pak jste si vlastně uvědomili, že je vše při starým a vlastně se vám ulevilo. Chápete...?!
No takže teď jsem... nedá se říct zpátky na začátku, protože všechny ty zkušenosti nehodlám jen tak zahodit, naopak je hodlám využít, ale jsem na začátku co se týče hledání sama sebe. Pořád z velký části žiju ve svým vysněným světě, a děje se tam toho mnohem víc než v realitě, což mě už poprávu znervózňuje. A tak jsem si řekla, že abych se tomuhle vyhla, musím vyrazit mezi lidi. Jsem teď v horečný fázi shánění brigády (rozumějte na mě horečný!) a taky velkýho přemejšlení a odhodlávání se k rozhodnutí prostě jít, a přihlásit se někam... nevim, na Klamovku na tvůrčí psaní, prostě dělat ještě něco, ještě víc, jít ještě víc mezi lidi. Taky se budu učit víc mluvit, být otevřenější, být prostě v týhle realitě, a ne jenom v tý, kterou si vysnim. S Dančuš jsme si kdysi říkaly, jak si vždycky s klukem, který se nám líbí, vysníme všechno možný a v realitě se pak nestane nic. Nutno říct, že se mnou se to táhne už od dětství. A rozhodně se to netýká jenom kluků :)
No takže - nic se nezměnilo. Tohle uvědomění je Židlí minulýho týdne. Nic se nezměnilo, a na mně je teď, jak se s tim popasuju. Teď zrovna se cítim všeobecně nervózní z toho, že mě čekají energeticky nákladný rozhodnutí, rozhodnutí, který fakt budu muset učinit, a činy, ke kterejm se fakt budu muset rozhoupat! :D Je mi z toho skoro až blbě od žaludku, ale beru to jako dobrou známku :) Voah. A tohle je pěkně dlouhej zápis, na kterej jsem hrdá :)
pondělí 11. října 2010
neděle 10. října 2010
Chair of the Week
Škola!! Tenhle tejden rozhodně. Fakt. Snažila jsem se. Všechno bylo ok. Nevykašlala jsem se na žádnej úkol! No prostě.
Vůbec mám pocit, že tenhle tejden byl super. Nějak jsem se přes všechno přenesla, pohnula se trochu dál, a jsem happy. Myslim, že jsem na dobrý cestě někam.
Jo a už jsem zmínila, že na mě hrozně působí počasí? Včera a dneska bylo až idylicky krásně a mně bylo taky krásně. Na druhou stranu, když luxuju, tak jsem naštvaná vždycky. Když luxuju, kliďte se mi z cesty. Nemám ráda luxování.
Ale to jenom tak na okraj... všeho.
Ještě nejsem ok. Den, kdy budu moct s naprostou jistotou říct, že jsem ok, že se dokážu postavit všem svejm problémům, že už před ničím neutíkám, bude den konce Židlí. Nebo aspoň den změny jejich designu, uvidíme.
Další písnička?
Vůbec mám pocit, že tenhle tejden byl super. Nějak jsem se přes všechno přenesla, pohnula se trochu dál, a jsem happy. Myslim, že jsem na dobrý cestě někam.
Jo a už jsem zmínila, že na mě hrozně působí počasí? Včera a dneska bylo až idylicky krásně a mně bylo taky krásně. Na druhou stranu, když luxuju, tak jsem naštvaná vždycky. Když luxuju, kliďte se mi z cesty. Nemám ráda luxování.
Ale to jenom tak na okraj... všeho.
Ještě nejsem ok. Den, kdy budu moct s naprostou jistotou říct, že jsem ok, že se dokážu postavit všem svejm problémům, že už před ničím neutíkám, bude den konce Židlí. Nebo aspoň den změny jejich designu, uvidíme.
Další písnička?
sobota 9. října 2010
O náhodách
 | |
| Náhodně nejlepší čokomuffiny |
Nejlepší věci se prostě občas stanou úplnou náhodou. Důkazem toho budiž tyhle muffiny. Jsou to nejlepší muffiny jaký jsem kdy vytvořila, takový ty, kterým jsem se chtěla aspoň přiblížit :D A vznikly naprosto paradoxně tak, že jsem opět na něco zapomněla. Tentokrát na vejce! Těsto jsem zadělávala v klidu a na svoje poměry nezvykle čistotně, formu šoupla do trouby a následně jsem při uklízení na lince našla ty tři opuštěný vejce...
Mávla jsem nad tím rukou a vylezlo z toho něco tak dobrýho, že se o to musim s váma podělit. Tak tedy:
Náhodné muffiny:
- hrnkový recept (můj hrnek = cca 250 ml/g)
- 2 hrnky hladké mouky
- 3/4 hrnku cukru krystal
- 1 hrnek mléka
- 2/3 hrnku oleje
- 3/4 hrnku kakaa na pečení
- 85 g másla + na vytření formy
- 2 čajové lžičky jedlé sody
- 1 lžička soli
- 1 polévková lžíce kypřícího prášku
- 2 tabulky čokolády na vaření (Figaro)
- hrubá mouka na vysypání formy (nebo košíčky)
Nasekejte si čokoládu na kousky a nechte stranou. Máslo nechte rozpustit. Zatímco chladne, vymažte si formu a vysypte ji hrubou moukou. Smíchejte mléko, kypřící prášek, sůl a jedlou sodu a pořádně promíchejte (opravdu pořádně, párkrát zkontrolujte, jestli se vám něco neusazuje na dně). Vychladlé máslo smíchejte s cukrem a následně do něj přilejte mléko, opět pořádně promíchejte.
Předehřejte si troubu na 200°C. Mouku smíchejte s kakaem a čokoládou a přilejte do ní mléko a spol. Míchejte pořádně a dlouho, ke konci to půjde už docela ztuha. Jako poslední přilejte olej a naposledy pořádně promíchejte. Naplňte formu a pečte asi 20 minut (kontrolujte průběžně!).
Tak to jsou ony. Je zvláštní, že teplý se nezdají, ale už studený se stvrdlýma kouskama čokolády jsou najednou mnohem sytější :) V Karlštejně se po nich jenom zaprášilo.
 |
| Poslední květy podzimu |
No a teď ke zbytku... všeho. Byla jsem dneska v Karlštejně a byl prostě nádhernej den a těšila jsem se tam a bylo teplo a byla jsem zatim nejšťastnější od toho konce prázdnin/co jsem neudělala reparát/a zbortil se mi svět/a byla jsem v depkách. Prostě super.
Ve škole super. Všechno je krásný a čistý a zvládnutelný a včera večer jsem byla s Káčou na Klamfestu a mimo jiné jsem jí řekla, že "...Jednoho dne jsem si prostě řekla, že se v tom už nebudu dál patlat a že to zvládnu a že to je challenge a že jsem silná žena..." :D Nebo tak něco.Prostě jsem se pohnula dál. Povídaly jsme si tak o vzpomínkách z Keplera a tak a prostě už se mi nechce úplně křičet a bulet když o tom přemejšlím :) Myslim že jsem na dobrý cestě.
Jo a taky:
Jednoduchá kytarová veselá písnička. Dneska mi vyloudila úsměv na tváři.
úterý 5. října 2010
Komentáře
Moji milí,
jelikož se mi fakt líbí, když mi někdo komentuje příspěvky, tak zde je jak na to:
pokud jste Anonymní, tzn. nemáte účet na Google mailu, Aimu nebo Blogspotu, tak prostě pod tim komentářem v tom Komentovat jako zvolte Anonymní, jo? Pak akorát opíšete to slovo, který dokazuje, že nejste robot, a jste ok! :)
Těšim se na komenty, už víte jak, tak přidávejte :) A podepisujte se mi :)
jelikož se mi fakt líbí, když mi někdo komentuje příspěvky, tak zde je jak na to:
pokud jste Anonymní, tzn. nemáte účet na Google mailu, Aimu nebo Blogspotu, tak prostě pod tim komentářem v tom Komentovat jako zvolte Anonymní, jo? Pak akorát opíšete to slovo, který dokazuje, že nejste robot, a jste ok! :)
Těšim se na komenty, už víte jak, tak přidávejte :) A podepisujte se mi :)
pondělí 4. října 2010
Slibotechna #1
"Moje dětství jen tak neskončilo. Utržilo pořádnou ránu do hlavy, několik týdnů si poleželo v nemocnici v uměle navozeném komatu, aby nakonec bylo náhle, podle a bez jakéhokoliv souhlasu svých bližních odpojeno od přístrojů."
- Jack Kerouac
Čtu Kerouaca. Teda, zatím jenom jeho životopis, referát mě čeká asi až někdy v příštím pololetí, v tom krásným čase, kterej se myslim bude nazývat "hysterie před maturitou". No nicméně, byl to zajímavej člověk, přečetla jsem o něm asi pět vět, a mezi nima i tenhle citát. No na co myslíte, že asi sedí?!
Na mě přece!
Jest to tak. No nic. Chtěla jsem mluvit o svém nitru, žejo. Ale všeho do času. Vymyslela jsem další rubriku/kategorii/cvičení na pravidelnost/výmluvu co se vedení blogu týče s názvem Slibotechna... Vlastně jsem vymyslela jenom to jméno... Který se mi fakt líbí! No a prostě... Tak o čem by to tak mohlo bejt? O nitru? O slibech, který jsem dala sama sobě a dodržela/nedodržela? Dlouhodobě i krátkodobě? Hm. Do něčeho se to vyvine určitě. To jméno je fakt dobrý, prostě!
No tak abych taky něco dodala k tomu svýmu nitru - řekla bych, že teď se mi docela daří, nechci to zakřiknout, vstávám sice za tmy a tak, ale docela se vyrovnávám. Dneska ve škole všechno fakt v pohodě. Ááách. Že by ze mě nakonec mohl někdy v budoucnu vzejít normální člověk? Jdu se najíst, vzít si pantofle a tak...
Slibotechna! (Chtěla jsem vygooglovat obrázek, ale první, co to našlo, byl Paroubek.)
- Jack Kerouac
Čtu Kerouaca. Teda, zatím jenom jeho životopis, referát mě čeká asi až někdy v příštím pololetí, v tom krásným čase, kterej se myslim bude nazývat "hysterie před maturitou". No nicméně, byl to zajímavej člověk, přečetla jsem o něm asi pět vět, a mezi nima i tenhle citát. No na co myslíte, že asi sedí?!
Na mě přece!
Jest to tak. No nic. Chtěla jsem mluvit o svém nitru, žejo. Ale všeho do času. Vymyslela jsem další rubriku/kategorii/cvičení na pravidelnost/výmluvu co se vedení blogu týče s názvem Slibotechna... Vlastně jsem vymyslela jenom to jméno... Který se mi fakt líbí! No a prostě... Tak o čem by to tak mohlo bejt? O nitru? O slibech, který jsem dala sama sobě a dodržela/nedodržela? Dlouhodobě i krátkodobě? Hm. Do něčeho se to vyvine určitě. To jméno je fakt dobrý, prostě!
No tak abych taky něco dodala k tomu svýmu nitru - řekla bych, že teď se mi docela daří, nechci to zakřiknout, vstávám sice za tmy a tak, ale docela se vyrovnávám. Dneska ve škole všechno fakt v pohodě. Ááách. Že by ze mě nakonec mohl někdy v budoucnu vzejít normální člověk? Jdu se najíst, vzít si pantofle a tak...
Slibotechna! (Chtěla jsem vygooglovat obrázek, ale první, co to našlo, byl Paroubek.)
neděle 3. října 2010
Chair of the Week
Židle týdne! Tak minulej tejden to bylo... asi samotný přemýšlení o Židli týdne. Fakt jsem strávila docela dost času přemejšlenim, co že to vlastně bude, což přeneseně znamená, že jsem se nad každým problémem zamyslela, jestli jako jsem ho překonala, jestli jsem vstala z nějaký židle... Nevim, no, nic zas tak ohromnýho velkýho se nedělo. Žádný mega rozhodnutí - i když všichni víme (teda hlavně já si to uvědomuju), že jde taky o ty maličkosti. Bylo spousta věcí, který jsem neodložila - luxování, nějaký mini úkoly do školy co jsem udělala už ve škole (matika!!), telefonát veterinářce... atd.
Co taky považuju za malej osobní úspěch, je že jsem při matice přiznala že něco nechápu a šla jsem pak k tabuli a tam jsem to počítala.......!!! ....... WOW! :D No ale pro mě to je velká věc.
No jinak o co se teď snažim, je nepřemýšlet moc o minulosti. Nemůžu popřít, že každej den strávim dost času rozebíráním toho, co by kdyby, ovšem snažim se to omezovat. Ach jo. Jde to ztuha, ale jde to. Teď už je docela pozdě, nebo aspoň na mě pozdě, chtěla jsem si jít lehnout brzo... Ale cejtila jsem povinnost vůči svýmu blogu :)
Takže se rozepíšu o svejch niternejch pocitech a tak vůbec třeba zejtra.
Co taky považuju za malej osobní úspěch, je že jsem při matice přiznala že něco nechápu a šla jsem pak k tabuli a tam jsem to počítala.......!!! ....... WOW! :D No ale pro mě to je velká věc.
No jinak o co se teď snažim, je nepřemýšlet moc o minulosti. Nemůžu popřít, že každej den strávim dost času rozebíráním toho, co by kdyby, ovšem snažim se to omezovat. Ach jo. Jde to ztuha, ale jde to. Teď už je docela pozdě, nebo aspoň na mě pozdě, chtěla jsem si jít lehnout brzo... Ale cejtila jsem povinnost vůči svýmu blogu :)
Takže se rozepíšu o svejch niternejch pocitech a tak vůbec třeba zejtra.
úterý 28. září 2010
No One Here
Just one of those songs.
Občas objevím nějakou píseň, na kterou nechci zapomenout, a pak na ni stejně zapomenu... Jak tomu zabránit?! Přilepit odkaz sem! Čas od času.
neděle 26. září 2010
Chair of the Week
Aneb Židle týdne. Aneb Problém týdne. Aneb něco, co chci dělat pravidelně, každou neděli si sednout a zamyslet se nad uplynulym tejdnem. Pravidelnost. Pravidelnost v maličkostech a následně pravidelnost v důležitejch věcech.
Takže... Židlí týdne bylo připouštění si vlastních chyb. Mluvení nahlas o tom, co jsem udělala špatně. Dokopání se k tomu udělat něco do školy, i když toho moc nebylo, a i když jsem byla sama doma celej tejden a jsem tak dobrá ve zracionalizování lenosti. Uznání, že je fakt možná něco hodně špatně. Aspoň přemejšlení o tom, že je potřeba začít znova. Taky nesnažení se na tomhle blogu upadnout do rádobyliterární krasosmutný deprese, ale snaha vést to fakt reálně. Taky (víceméně) neupadnutí do deprese po přečtení kompletního obsahu mého starého blogu iddaelia.blogspot.com, kde je zachycený období mýho života kdy jsem byla líná/ignoratní/rádobypovznesená/fakt šťastná/žijící ve sladké nevědomosti co se týče věcí, které měly přijít.
Minulej tejden jsem měla asi dva dny, který jsem prožila opravdu v depresích. Nezastírám, že jsem nepřemejšlela o pár fakt strašnejch věcech. Teď jsem zase ve vzácný náladě, kdy jsem tak zhruba přesvědčená, že bych neměla moc sténat a víc dělat. Doufám, že zejtřejší škola to podpoří.
Tak z týhle první židle jsem snad vstala - tím, že o tom píšu, že se hodlám někam posunout. Příští neděli zas.
Takže... Židlí týdne bylo připouštění si vlastních chyb. Mluvení nahlas o tom, co jsem udělala špatně. Dokopání se k tomu udělat něco do školy, i když toho moc nebylo, a i když jsem byla sama doma celej tejden a jsem tak dobrá ve zracionalizování lenosti. Uznání, že je fakt možná něco hodně špatně. Aspoň přemejšlení o tom, že je potřeba začít znova. Taky nesnažení se na tomhle blogu upadnout do rádobyliterární krasosmutný deprese, ale snaha vést to fakt reálně. Taky (víceméně) neupadnutí do deprese po přečtení kompletního obsahu mého starého blogu iddaelia.blogspot.com, kde je zachycený období mýho života kdy jsem byla líná/ignoratní/rádobypovznesená/fakt šťastná/žijící ve sladké nevědomosti co se týče věcí, které měly přijít.
Minulej tejden jsem měla asi dva dny, který jsem prožila opravdu v depresích. Nezastírám, že jsem nepřemejšlela o pár fakt strašnejch věcech. Teď jsem zase ve vzácný náladě, kdy jsem tak zhruba přesvědčená, že bych neměla moc sténat a víc dělat. Doufám, že zejtřejší škola to podpoří.
Tak z týhle první židle jsem snad vstala - tím, že o tom píšu, že se hodlám někam posunout. Příští neděli zas.
Vstala jsem ze židle
Aspoň z tý první v řadě, doufám. Mám za sebou těžký období neúspěchů, odkládání věcí, nepřipouštění si problémů, přerodů z dětství do dospělosti. Čeká mě ještě těžší období, kdy se budu připravovat na maturitu/snažit se řešit všechny problémy/snažit se řešit všechny problémy včas/přerozovat se (oficiálně se to stává slovem tady a teď) z dětství do dospělosti. Chci si o tom vést záznamy.
Metaforu se židlí mám od svojí mámy, a jde zhruba o tohle: Řešení problémů je jako vstávání ze židle. Můžeme mluvit a mluvit o tom, že to uděláme, ale aby se to stalo, musíme to nakonec fakt udělat, sebrat se a vstát ze židle. No, něco v tom smyslu, prostě. Osobní význam. Pro mě. Chápejte. A čtěte. Mám v úmyslu povědomí o tomhle blogu rozšířit jak to půjde, a taky přispívat jak to půjde. No, takže židle, here I come.
Metaforu se židlí mám od svojí mámy, a jde zhruba o tohle: Řešení problémů je jako vstávání ze židle. Můžeme mluvit a mluvit o tom, že to uděláme, ale aby se to stalo, musíme to nakonec fakt udělat, sebrat se a vstát ze židle. No, něco v tom smyslu, prostě. Osobní význam. Pro mě. Chápejte. A čtěte. Mám v úmyslu povědomí o tomhle blogu rozšířit jak to půjde, a taky přispívat jak to půjde. No, takže židle, here I come.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)