Chair of the Week

Tak Židle minulýho týdne...
Původně jsem uvažovala o tom, že to bude fakt, že jsem se v pátek ráno probudila po třech absolutně neprospanejch nocích a ještě jsem na chvíli odpadla se zatíplým budíkem v ruce, uvažovala o tom, že zaspim, ale nakonec jsem se sebrala a šla do školy... Což je na mě docela velká židle...
No ale o jeden rozhovor s mámou a tunu uvažování později jsem dospěla k závěru, že Židlí uplynulýho týdne bude fakt, že jsem si uvědomila že to pořád nejsem já.
Abyste tomu rozuměli - když jsem rozběhla tenhle blog, tak jsem měla zato, že už jsem udělala nějakej posun, že už jsem na dobrý cestě někam, pak jsem tu i o tom psala, že už mám za sebou jednu fázi a před sebou druhou... Což nepopírám, ovšem uvědomila jsem si, že jak jsem si prostě prošla všema těma hnusnejma věcma a pořád jsem se nutila k tomu se na nic nevykašlat a jít dál a prát se s tim a bla bla, tak jsem vlastně tak nějak zapomněla být sama sebou.

Myslim si, že jsem bejvala jiná. Jsem jiná, než jak jsem se teď chovala. Pořád jsem v sobě sváděla hrozný boje, každý větší rozhodnutí mě stálo hrozně energie, o přemejšlení už ani nemluvě. A přesto, myslim si, byly časy, kdy jsem dokázala věci řešit daleko líp. Takovej předěl byl podle mě březen letošního roku, kterej jsem celej strávila s nemocnou nohou nahoře doma před televizí a nedělala jsem absolutně nic. Uvědomila jsem si, že si skoro ani nepamatuju, co bylo před tim - všechno, co mi teď leží v hlavě, je to, co se dělo potom. Vyhýbání se všem možnejm povinnostem, kašlání na důležitý věci, což vyústilo až v reparát a přestup na jinou školu...
No ale tak to všichni víme. Spíš mě znervózňuje, že mi přijde že jsem se stala úplně někym jiným za toho půl roku. Někým, koho fakt nemusim. Nesouhlasim sama se sebou! :D Když jsem si tohle všechno včera ráno uvědomila, byla jsem zvláštním způsobem fakt šťastná. Prostě ten pocit, kdy jste si mysleli, že už se něco změnilo a divili jste se pak, jakto že se teda nic nezlepšilo, ale pak jste si vlastně uvědomili, že je vše při starým a vlastně se vám ulevilo. Chápete...?!

No takže teď jsem... nedá se říct zpátky na začátku, protože všechny ty zkušenosti nehodlám jen tak zahodit, naopak je hodlám využít, ale jsem na začátku co se týče hledání sama sebe. Pořád z velký části žiju ve svým vysněným světě, a děje se tam toho mnohem víc než v realitě, což mě už poprávu znervózňuje. A tak jsem si řekla, že abych se tomuhle vyhla, musím vyrazit mezi lidi. Jsem teď v horečný fázi shánění brigády (rozumějte na mě horečný!) a taky velkýho přemejšlení a odhodlávání se k rozhodnutí prostě jít, a přihlásit se někam... nevim, na Klamovku na tvůrčí psaní, prostě dělat ještě něco, ještě víc, jít ještě víc mezi lidi. Taky se budu učit víc mluvit, být otevřenější, být prostě v týhle realitě, a ne jenom v tý, kterou si vysnim. S Dančuš jsme si kdysi říkaly, jak si vždycky s klukem, který se nám líbí, vysníme všechno možný a v realitě se pak nestane nic. Nutno říct, že se mnou se to táhne už od dětství. A rozhodně se to netýká jenom kluků :)

No takže - nic se nezměnilo. Tohle uvědomění je Židlí minulýho týdne. Nic se nezměnilo, a na mně je teď, jak se s tim popasuju. Teď zrovna se cítim všeobecně nervózní z toho, že mě čekají energeticky nákladný rozhodnutí, rozhodnutí, který fakt budu muset učinit, a činy, ke kterejm se fakt budu muset rozhoupat! :D Je mi z toho skoro až blbě od žaludku, ale beru to jako dobrou známku :) Voah. A tohle je pěkně dlouhej zápis, na kterej jsem hrdá :)