Arggh...
Tak milá Židle, asi k tobě budu upřímná, poňádž co jinýho mi zbejvá? Minulej tejden neproběhl zrovna úspešně. Vrátila jsem do svých mladých let. Doslova. Ve středu mě čekalo ve škole... No, vlastně nic hroznýho, ale přesto jsem tam nešla... Dobrý, co? To jsem naposledy provedla někdy v prváku. No nicméně. Co říct.
Prakticky to teda znamená, že jsem se nikam moc neposunula. Teď už to vnímám hrozně neurčitě. Třídní profesorce jsem řekla, že to bylo uklouznutí. Docela dobře to to charakterizuje... Aspoň myslim.
Samozřejmě, že z toho byl průšvih doma, a jsem na nový škole, a co se to se mnou děje, a jak jsem to mohla udělat, po to všem dobrým, co se mi povedlo, a podobně...
Já ani nevim. Prostě jsem se... neovládla? Mluvim o lhaní jako o závislosti. A neni to snad? Hm. No, takže toť highlight týdne minulého. Jsem ve zvláštní náladě. Řešim otázky jako: Vyhýbám se neúmyslně tím, že se pořád nemůžu rozhodnout, kam půjdu na vejšku, zase nějakýmu rozhodnutí? Kam půjdu na vejšku? Neulevilo by se mi náhodou, kdybych se už konečně rozhodla (a měla tak za čím jít)? Proč všechny volby, který zvažuju, jsou něco, co se mi jakž takž líbí, ale ne to, co opravdu chci dělat? Co bude za rok, za dva? Co bude za půl roku (až už budu pravděpodobně vědět, jak a jestli jsem odmaturovala, a kam se vydám dál)? Co bude příští tejden?
A tak, no. Jak to se mnou dopadne, to fakt nevim, ach jo. Ráda bych se postarala o to, aby to dopadlo dobře.
Tímto se omlouvám rodičům, kterým jsem se zatim nebyla schopná omluvit do očí. Ale už se k tomu dokopu. Jo, a taky trochu Dančuš, který jsem toho chtěla říct mnohem víc, než jsem nakonec řekla...
neděle 28. listopadu 2010
neděle 21. listopadu 2010
Chair of the Week
Ach jo, proč já se jen na tenhle zápis nikdy nepřipravim...
No nicméně, tentokrát vcelku úspěšnej týden. Hlavní Židlí bylo asi nevyhýbání se povinnostem... V úterý jsem měla fakt průšvih ve škole, něco jsem neuměla a měla jsem bejt zkoušená, a už už jsem přemejšlela o zatáhnutí, ale zůstala jsem a vytrvala :D Ve čtvrtek ráno po propitým večeru s improvizátorama jsem se vzbudila po opravdu málo hodinách spánku a přemejšlela jsem o zaspání, nicméně jsem se sebrala a šla do školy. V pátek... no v pátek jsme šli úplně nesmyslně na první dvě hodiny do školy, pak do divadla, pak zpátky na jednu hodinu do školy... Zábavička... Vydržela jsem :D
No takže co se týče tak různě stavení se tváří v tvář problémům, docela se mi dařilo. Taky mi přijde, že jsem se trochu pohnula co se týče mejch tendencí nechat se ovládnout negativníma pocitama a podobně... Vlastně docela úspěch.
Tenhle zápis postrádá literární formu. A styl. Argghh. Je fakt, že poslední dobou moc nepíšu, což mě štve. Nějak si musim najít čas, ale hlavně mě nelíbá múza. Asi je busy, stejně jako já.
No nicméně, tentokrát vcelku úspěšnej týden. Hlavní Židlí bylo asi nevyhýbání se povinnostem... V úterý jsem měla fakt průšvih ve škole, něco jsem neuměla a měla jsem bejt zkoušená, a už už jsem přemejšlela o zatáhnutí, ale zůstala jsem a vytrvala :D Ve čtvrtek ráno po propitým večeru s improvizátorama jsem se vzbudila po opravdu málo hodinách spánku a přemejšlela jsem o zaspání, nicméně jsem se sebrala a šla do školy. V pátek... no v pátek jsme šli úplně nesmyslně na první dvě hodiny do školy, pak do divadla, pak zpátky na jednu hodinu do školy... Zábavička... Vydržela jsem :D
No takže co se týče tak různě stavení se tváří v tvář problémům, docela se mi dařilo. Taky mi přijde, že jsem se trochu pohnula co se týče mejch tendencí nechat se ovládnout negativníma pocitama a podobně... Vlastně docela úspěch.
Tenhle zápis postrádá literární formu. A styl. Argghh. Je fakt, že poslední dobou moc nepíšu, což mě štve. Nějak si musim najít čas, ale hlavně mě nelíbá múza. Asi je busy, stejně jako já.
neděle 14. listopadu 2010
Chair of the Week
Nepříliš úspěšnej tejden.
Spousta dobrejch věcí, který se mi staly, šlo trochu do kopru... Nějak jsem kašlala na školu, nějak jsem občas zalhala, nějak jsem jednou "zaspala" v tom stylu, že jsem se probudila s budíkem, ale úmyslně jsem ho zatípla a spala dál...
No nebude to lehký. Neni to lehký. Začala jsem řešit vejšku... i když vlastně ne. Začala jsem řešit to řešení. Ach jo. Tenhle tejden fakt drhnul. Došla jsem k závěru, že mám docela dost možností, co bych mohla dělat dál, ale zatim nic z toho doopravdy nechci. No, myslim, že teď objedu pár DOD a uvidim...
Mám za to, že bych věcem měla nechávat volnější průběh, co se týče budoucnosti. Tim nemyslim ji neřešit, ale prostě... se tak nestresovat. Jak můžu vědět kam se to vrtne. Budu to řešit co se týče toho, dělat to co je potřeba a to co chci, ale asi nebudu úplně plánovat kde budu za pět let. Ani vlastně nevim, kde bych chtěla bejt. A tak uvidíme.
Z jinýho soudku. Dneska jsme udělaly s mámou a babičkou trojgenerační výlet do rodného města našeho dědy a vůbec centra života našeho rodu.
Sobotka. Bylo to krásný. Byly jsme v domě, kterej je starej, krásnej, nedosažitelnej, pamatuje tolik věcí a je otázkou, jestli je bude předávat dál... Zamilovala jsem se. Do zrcadla po prababičce. Budu ho mít ve svým pokoji. A skříň. A postel. No nevim. Ale je nádherný. Sobotka je krásná. Šrámkova Sobotka, na který se část mojí rodiny aktivně podílí, je krásná, nebo to tak alespoň zní z vyprávění. Příští léto bychom se tam s mámou vydaly, do Sobotky, do toho domu, a uklízely vzpomínky, fotily a chodily za kultůrou na Humprecht, na dvůr (krásnýho) kostela, do zahrady Šolcova statku...
To bude za rok. Už budu mít po maturitě! Už budu pravděpodobně vědět, kam půjdu na vysokou. Už budu zase někde jinde. Těšim se na to a zároveň si uvědomuju, že čas je strašně relativní. Uteče to jako voda, ale zase kolik věcí se za tu dobu změní, co zažiju...
Jo a taky... zapomněla jsem na Židli týdne. Ach jo no. Asi jí bylo znechucení a strach z toho, jak rychle se dokážu vrátit do starejch kolejí. Ale na druhou stranu jsem si ten tejden užila, pařila jsem, smála jsem se... No... Tak zase příště.
Spousta dobrejch věcí, který se mi staly, šlo trochu do kopru... Nějak jsem kašlala na školu, nějak jsem občas zalhala, nějak jsem jednou "zaspala" v tom stylu, že jsem se probudila s budíkem, ale úmyslně jsem ho zatípla a spala dál...
No nebude to lehký. Neni to lehký. Začala jsem řešit vejšku... i když vlastně ne. Začala jsem řešit to řešení. Ach jo. Tenhle tejden fakt drhnul. Došla jsem k závěru, že mám docela dost možností, co bych mohla dělat dál, ale zatim nic z toho doopravdy nechci. No, myslim, že teď objedu pár DOD a uvidim...
Mám za to, že bych věcem měla nechávat volnější průběh, co se týče budoucnosti. Tim nemyslim ji neřešit, ale prostě... se tak nestresovat. Jak můžu vědět kam se to vrtne. Budu to řešit co se týče toho, dělat to co je potřeba a to co chci, ale asi nebudu úplně plánovat kde budu za pět let. Ani vlastně nevim, kde bych chtěla bejt. A tak uvidíme.
Z jinýho soudku. Dneska jsme udělaly s mámou a babičkou trojgenerační výlet do rodného města našeho dědy a vůbec centra života našeho rodu.
Sobotka. Bylo to krásný. Byly jsme v domě, kterej je starej, krásnej, nedosažitelnej, pamatuje tolik věcí a je otázkou, jestli je bude předávat dál... Zamilovala jsem se. Do zrcadla po prababičce. Budu ho mít ve svým pokoji. A skříň. A postel. No nevim. Ale je nádherný. Sobotka je krásná. Šrámkova Sobotka, na který se část mojí rodiny aktivně podílí, je krásná, nebo to tak alespoň zní z vyprávění. Příští léto bychom se tam s mámou vydaly, do Sobotky, do toho domu, a uklízely vzpomínky, fotily a chodily za kultůrou na Humprecht, na dvůr (krásnýho) kostela, do zahrady Šolcova statku...
To bude za rok. Už budu mít po maturitě! Už budu pravděpodobně vědět, kam půjdu na vysokou. Už budu zase někde jinde. Těšim se na to a zároveň si uvědomuju, že čas je strašně relativní. Uteče to jako voda, ale zase kolik věcí se za tu dobu změní, co zažiju...
Jo a taky... zapomněla jsem na Židli týdne. Ach jo no. Asi jí bylo znechucení a strach z toho, jak rychle se dokážu vrátit do starejch kolejí. Ale na druhou stranu jsem si ten tejden užila, pařila jsem, smála jsem se... No... Tak zase příště.
pátek 12. listopadu 2010
Slibotechna #3
Well, I didn't tell anyone, but a bird flew by
Saw what I'd done, he set up a nest outside
And he sang about what I'd become
He sang so loud, he sang so clear
I was afraid all the neigbours would hear
So I brought him in just to reason with him
Promised I'd never
Do it again
But he sang louder and louder inside the house
And no, I couldn't get him out
So I trapped him under a cardboard box
Stood on it to make it stop
Picked up the bird and above the din
Said
That's the last song you'll ever sing
Held him down, broke his neck
Taught him a lesson he wouldn't forget
But in my dreams begun to creep
The old familiar "Tweet, tweet, tweet"...
I opened my mouth to scream and shout
And I waved my arms and flapped about
But I couldn't scream and I couldn't shout
Couldn't scream and I couldn't shout
The song was coming
From my mouth...
... Because I like it, that's why!
neděle 7. listopadu 2010
Chair of the Week
Židle týdne = práce na tom, nenechat se ovládat svým depresivním, zapšklým, negativně smýšlejícím podvědomím.
Hm. No jde o to, že tenhle minulej tejden se mi fakt dařilo. Ve škole. S lidma. Šla jsem si zkusit impra, kde mě to bavilo a kam bych ráda chodila, když už se mi naskytla ta možnost. Udělala jsem několik věcí, o kterých jsem do tý doby jenom snila. Učila jsem se. Prostě to byl docela úspěšnej tejden, a pak jsem se v sobotu ráno probudila a popadly mě depresivní myšlenky ohledně: nevyřešený budoucnosti // nevycházejících věcí // nevědomosti o světě // a tak, z čehož nic nebyla pravda a bylo to jenom moje podvědomí, který je prostě už tak strašně navyklý hledat na všem tyhlety depresivní/negativní/rádoby dramatický věci, a přísahám, že to vzešlo fakt z ničeho, takže jsem se sama na sebe naštvala a bylo to pryč.
Metoda naštvání, mimochodem, fakt funguje, aspoň na mě. Včera večer při návštěvě a rozhovoru s Dančuš jsem si uvědomila, že poslední dobou se mi vlastně fakt daří s těma hroznejma zvykama z minulosti bojovat. Opakuju to už postý - vypadá to, že jsem na správný cestě. Nechci najít sama sebe, protože vim, že v tomhle věku se mi to stejně nepovede. Chci hledat sama sebe. Chci se prostě snažit dělat ty správný rozhodnutí a bojovat sama se sebou a někam se tim posouvat.
-Teď jsem se třeba na chvíli zamyslela nad tim, že by někomu tenhle zápis konkrétně mohl připadat divnej a patetickej a bůhvíco a automaticky moje podvědomí zase začalo s tim, že byhc možná měla změnit styl, ale rychle jsem se okřikla, že to takhle chci, a psala dál... O tomhle mluvim.-
No takže... vypadá to, že teď bych mohla víc věci zvládat. Uvědomila jsem si, že jsem pořád ještě na začátku toho... všeho. Dospívání. Nějakýho přerodu prostě. Plánuju, ale vlastně vůbec nevim, co bude v budoucnosti. Poprvý jsem opravdu vážně začala přemýšlet nad výběrem vejšky a věcma s tím spojenýma, jako třeba co bych fakt chtěla dělat, že jo :). Inu, konečně se tohleto měnění dává nějak do pohybu. Až mě překvapuje, že jsem fakt už nějakejch změn dosáhla. Jede se dál.
A random písnička nakonec, venku je hnusno a deštivo, tak nějaká protiváha:
Haha :D Cheers.
Hm. No jde o to, že tenhle minulej tejden se mi fakt dařilo. Ve škole. S lidma. Šla jsem si zkusit impra, kde mě to bavilo a kam bych ráda chodila, když už se mi naskytla ta možnost. Udělala jsem několik věcí, o kterých jsem do tý doby jenom snila. Učila jsem se. Prostě to byl docela úspěšnej tejden, a pak jsem se v sobotu ráno probudila a popadly mě depresivní myšlenky ohledně: nevyřešený budoucnosti // nevycházejících věcí // nevědomosti o světě // a tak, z čehož nic nebyla pravda a bylo to jenom moje podvědomí, který je prostě už tak strašně navyklý hledat na všem tyhlety depresivní/negativní/rádoby dramatický věci, a přísahám, že to vzešlo fakt z ničeho, takže jsem se sama na sebe naštvala a bylo to pryč.
Metoda naštvání, mimochodem, fakt funguje, aspoň na mě. Včera večer při návštěvě a rozhovoru s Dančuš jsem si uvědomila, že poslední dobou se mi vlastně fakt daří s těma hroznejma zvykama z minulosti bojovat. Opakuju to už postý - vypadá to, že jsem na správný cestě. Nechci najít sama sebe, protože vim, že v tomhle věku se mi to stejně nepovede. Chci hledat sama sebe. Chci se prostě snažit dělat ty správný rozhodnutí a bojovat sama se sebou a někam se tim posouvat.
-Teď jsem se třeba na chvíli zamyslela nad tim, že by někomu tenhle zápis konkrétně mohl připadat divnej a patetickej a bůhvíco a automaticky moje podvědomí zase začalo s tim, že byhc možná měla změnit styl, ale rychle jsem se okřikla, že to takhle chci, a psala dál... O tomhle mluvim.-
No takže... vypadá to, že teď bych mohla víc věci zvládat. Uvědomila jsem si, že jsem pořád ještě na začátku toho... všeho. Dospívání. Nějakýho přerodu prostě. Plánuju, ale vlastně vůbec nevim, co bude v budoucnosti. Poprvý jsem opravdu vážně začala přemýšlet nad výběrem vejšky a věcma s tím spojenýma, jako třeba co bych fakt chtěla dělat, že jo :). Inu, konečně se tohleto měnění dává nějak do pohybu. Až mě překvapuje, že jsem fakt už nějakejch změn dosáhla. Jede se dál.
A random písnička nakonec, venku je hnusno a deštivo, tak nějaká protiváha:
Haha :D Cheers.
čtvrtek 4. listopadu 2010
Smile #3
Pokémon! ...Co říct. Naše mládí :D Měly jsme o nich s holkama dneska hrozně zasvěcenej rozhovor a vzpomněly jsme si fakt na spoustu jmen! Jo a ještě...
Anime kapka prostě!! :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)