Arggh...
Tak milá Židle, asi k tobě budu upřímná, poňádž co jinýho mi zbejvá? Minulej tejden neproběhl zrovna úspešně. Vrátila jsem do svých mladých let. Doslova. Ve středu mě čekalo ve škole... No, vlastně nic hroznýho, ale přesto jsem tam nešla... Dobrý, co? To jsem naposledy provedla někdy v prváku. No nicméně. Co říct.
Prakticky to teda znamená, že jsem se nikam moc neposunula. Teď už to vnímám hrozně neurčitě. Třídní profesorce jsem řekla, že to bylo uklouznutí. Docela dobře to to charakterizuje... Aspoň myslim.
Samozřejmě, že z toho byl průšvih doma, a jsem na nový škole, a co se to se mnou děje, a jak jsem to mohla udělat, po to všem dobrým, co se mi povedlo, a podobně...
Já ani nevim. Prostě jsem se... neovládla? Mluvim o lhaní jako o závislosti. A neni to snad? Hm. No, takže toť highlight týdne minulého. Jsem ve zvláštní náladě. Řešim otázky jako: Vyhýbám se neúmyslně tím, že se pořád nemůžu rozhodnout, kam půjdu na vejšku, zase nějakýmu rozhodnutí? Kam půjdu na vejšku? Neulevilo by se mi náhodou, kdybych se už konečně rozhodla (a měla tak za čím jít)? Proč všechny volby, který zvažuju, jsou něco, co se mi jakž takž líbí, ale ne to, co opravdu chci dělat? Co bude za rok, za dva? Co bude za půl roku (až už budu pravděpodobně vědět, jak a jestli jsem odmaturovala, a kam se vydám dál)? Co bude příští tejden?
A tak, no. Jak to se mnou dopadne, to fakt nevim, ach jo. Ráda bych se postarala o to, aby to dopadlo dobře.
Tímto se omlouvám rodičům, kterým jsem se zatim nebyla schopná omluvit do očí. Ale už se k tomu dokopu. Jo, a taky trochu Dančuš, který jsem toho chtěla říct mnohem víc, než jsem nakonec řekla...
Žádné komentáře:
Okomentovat