Season of the Sick

Už tři dny v týdnu se mi podařilo napoprvé vstát, a to prosím v 5:40 přesně. A to se máma strašně strachovala, že když jsem celý prázdniny vstávala v deset, tak nebudu schopná se hned naladit na školní režim. Školní režim, ha! Ten spočívá v tom, že třikrát týdně vstávám at such an ungodly hour a dvakrát kdy se mi zachce. Ale. V úterý jsem se vydala na první hodinu, která byla s rodilým mluvčím/neuvěřitelně good/dokázala mě probudit a nabudit, což už se dlouho nikomu nepodařilo. Anglická část mejch studií bude, vypadá to, stát za to.

                Angličtinu a část socials studuju v Celetný, kde to fakt stojí za to, učebny s napůl historickou fasádou, starý plechový záchodky a nezpochybnitelnej genius loci. Po první hodině jsem se teda vydala domů a město se teprve probouzelo. Čoko průchod (průchod útrobama muzea čokolády a přilehlý výrobny) už byl otevřenej a já měla hlad. V Havelský na trhách jsem tedy prodělala naprosto spontánní zastavení u stánku s ovocem a odnesla si krásnej hrozen vína za 11 (!) korun, což je vtipný, protože o stánek dál bylo 100g za 10 nebo co, a hned si to omyla v přilehlý fontánce s pitnou vodou a cejtila se na výši...

                Doma jsem pak naprosto neplánovaně vytuhla na dýl, než by bylo záhodno, nestihla dojít do menzy na oběd a poprvý po dlouhý době vyšlapávala eskalátor na Národní, protože jsem si nebyla jistá, že to stihnu na přednášku... Možná že si přece jenom na ten režim budu muset zvykat.

-

To bylo v úterý. Dneska, v pátek, jsem pro změnu prodělala svoji první absenci v tomhle semestru. Ráno jsem sice poslušně vstala ještě za tmy a došla si na Writing do Celetný se stejným týpkem (Mr Morgan, ale nějak spontánně jsem ho překřtila na Mr Chicago) jako v úterý, ale ukázalo se, že to, co mě dokázalo v úterý, kdy jsem ještě byla na vrcholu fyzickejch i psychickejch sil, nabudit, mě dneska, s krkem jako struhadlo a cucající jednu Hašlerku za druhou, málem zabilo. Tak tak jsem se dopotácela domu a rozhodla se, že do půl třetí, kdy mi začínal další seminář, se dám určitě do pořádku, ale to jsem podcenila vytuhávací schopnosti svýho organismu...

Je to tu tedy nanovo. Litry čaje, Priessnitz, a nově věc, která se jmenuje Amol, má 68% alkoholu, třikrát denně patnáct kapek do pití... Doufám, že mi dá zapomenout na problémy :)

Protože je mi z tý nemoci docela smutno. Prošvihávám zahájení impro sezóny na Klamovce, krásný počasí i Iris. Ale nezoufám, teda snažim se nezoufat. V neděli do Karlštejna a v pondělí do školy i kdyby... nevim co!

Just Matriculated!

Né úplně tak super jako Just Married!, ale stejně yeah! Vstala jsem kvůli tomu asi o tři hodiny dřív než jsem teď byla tři měsíce zvyklá, vzala jsem si nepohodlný šaty a nepohodlný boty, protože jsem jiný neměla, a vyrazila do Karolina.

Bylo to vážně hezký a osobně se mi "obřad" i Velká aula dost líbily, i když jsem za tu necelou hodinu vyslechla dost variací na téma "patetická šaškárna". No tak bylo proneseno pár slov v latině. A dozvěděli jsme se historii UK i samotný PedF. A měli talár. A byli tam dva pánové se zlatýma žezlama, z nichž jednoho jsme se museli na přísahu dotknout (toho žezla, né toho pána). Ten druhej tam celou dobu pouze stál a neměl nijakou na první pohled rozpoznatelnou roli, kromě toho, že vypadal skvěle se svojí drobnou kulatou postavou a hermelínem na ramenou a, samozřejmě, tím žezlem, který vypadalo trochu jako ze Sparkysu nebo podobnýho obchodu.

Ale. Cítila jsem se hrdá, že "se stávám členem akademické obce nejstarší univerzity na sever od Alp a na východ od Paříže". Sice jsem si připadala jako rebel, když jsem si na věčný povstávání a opětovný sedání si stáhla svoje jehly (protože prostě nejsem, nejsem, nevím, zda kdy budu podpatkovej člověk), ale myslím, že můj přístup byl lepší, než veselejch děvčat za mnou, který za nejvtipnější považovaly zkusit si "šáhnout místo na žezlo na pedela".

Yikes.

Smile #12 - Clothes Make a Man

Někdy prostě objevíte něco, o čem víte, že vlastnit to by znamenalo naplnění všech vašich tužeb, nejtajněších přání... Aspoň na chvíli. Aspoň některejch přání a tužeb. A u toho kabátu bych přešila knoflíky, ale na pravou dokonalost stejně nenarazíte jenom tak, tu si vytvoříte sami...
Takže... fešn? Už je to tak.

Sometimes you simply discover something owning which would mean fulfilling all your desires and wishes... For a while at least. Some of your desires and wishes, at least. And I'd change the buttons on the coat, but you don't find perfection lying around in the streets, you create it yourself...
So... fashion? I suppose so.

Smile #11

Chtěla bych jednou umět vyjadřovat radost jako David Tennant. Jeho úsměv od ucha k uchu mi často připomíná, že je (aspoň pro mě) občas daleko těžší přiznat se k něčemu, co má člověk rád, než sáhodlouze rozpitvávat to, co nesnáší.

A tak, v duchu dělání toho, co mám ráda, jsem se rozhodla, že budu (nějaký, všechny, náhodně vybraný...?) příspěvky taky překládat do angličtiny. Aspoň se v tom, kurňa, procvičim, když už to mám studovat, že jo.
(Je to takový trochu blogger klišé, ale do háje s tim, když mě to baví.)

I hope that one day, I'll be able to express joy the way David Tennant does. His unbelievably wide grin often reminds me that sometimes, admitting that you love something is way harder than spending hours talking about stuff you hate (for me, anyway).

Thus, in the spirit of doing the things I love, I decided to start translating (some of, every single one of, randomly chosen of...?) my notes to English. I might as well bloody practice, since I'm about to study it, am I right?
(It's a bit of a blogger cliché, but screw it, as long as I'm having fun.)

This was awesome. This is me admitting I love the English language, and guess what, it took me long enough.

Simplicity

Protože v jednoduchosti je krása.

Dalo by se to nazvat novým obdobím mýho života, ve kterým chci, aby věci vypadaly alespoň na venek klidně a uhlazeně... ale lepší vysvětlení je, že se mi prostě líbil ten obrázek. Což možná znamená, že chci, aby věci vypadaly alespoň na venek klidně a uhlazeně, ale do háje s rozborama.

Takže anóó, uvidíme, co Židle čeká. Jak jednou řekla moje drahá kamarádka Nikol, všechny ty židle vypadají líp, když na nich nikdo nesedí. Takže hurá a jdu zase vstávat.

Zítra mě čeká předstudijní soustředění na mojí nové škole, ve středu první legitimní vydělávání peněz za posledních sto let, a ve čtvrtek Poslední Krypton. Long live prázdniny v září!

Adulthood smells with Alcohol

Chm. Long time no write.

Všechno jede jako na drátkách, jako po másle, bůh ví k čemu. Prázdniny se odehrávaly asi takhle:

Byla jsem na táboře, kde jsem došla k závěru, že když je na mě vyvíjen tlak zvenčí v podobě třinácti nevychovanejch, navzájem se mlátících a křičících dětí, jde mi práce skvěle od ruky.
Našla jsem si brigádu. Doufejmež ve výdrž a trvalý přísun peněz.
Něco jsem zvládla udělat včas, něco naopak.
Navštívila jsem Keplera v den zahájení a můj pocit sounáležitosti navzdory tomu, že mě vykopli, mi přišel vtipnej.

Postotisícáté jsem si ověřila, že potřebuju mezi lidi, abych fungovala. Takže čaj, jdu mezi lidi.

P.S.: Mám trochu zaječí úmysly ohledně tohohle blogu, ale budu se snažit ho revitalizovat, spíš než abych zakládala novej... Všechno je ve hvězdách, zvlášť v těch vangoghovskejch, který teď vídám často na ulicích.

Posledních pár Allenových filmů ale stálo za prd. Ale zase tam hraje Adrien Brody. Vyváženost?

Sleeping Beauty (na vavřínech)

Jinak dobrý.

Jo vlastně - jsem na vysoký! Všechny moje plány se uskutečnily, a teď tak nějak... co, no. Prázdniny, yeah! Radši jsem si červenec nacpala, abych moc nekejsla doma, víme, jaký dopady to na mě mívá.

Ale... všechno mi vyšlo. To znamená, že se v praxi už nemám na co vymlouvat. Že si nemůžu najít brigádu, protože se musim učit. Že můžu sedět celý dny doma a koukat na kultovní britský seriály, protože mám právo odpočívat. A tak podobně.

Ale zase mám právo bejt na sebe pyšná. To už tu dlouho nebylo. Ovšem, ano, hlavně neusnout na vavřínech. Třeba se zase vrátit ke svýmu chátrajícímu blogu? A ke svýmu chátrajícímu zvířeti a tělu a múze? Už je na čase, řekla bych.

O pravdě

"Když za vás někdo náhodou zcela přesně vysloví něco, co jste nebyli až doposud schopni popsat - když se totiž dozvíte svou pravdu z úst někoho jiného - pocit je to srovnatelný s terapií šokem. Uleví se vám, ale přesto si pořád tak nějak přejete, aby jste si tím byli bývali nemuseli projít..."






Takže, abych to shrnula... Mám se dobře. Kromě toho, že slyšet svojí pravdu z úst někoho jinýho stojí za starou belu. Na druhou stranu jsem se přesunula k řešení úplně jinejch problémů, než na jaký jsem byla zvyklá.

Občas si taky hned neuvědomim, co je přesně za den. Slacking off se tomu, myslim, říká.

Prázdniny přede mnou. Sice ještě pořád nevim, jestli jsem se dostala na vysokou, takže nemůžu říct s úplnou jistotou, co se bude příští dva měsíce dít, ale těšim se...

Smile #10

Už dlouho jsem nebyla nad Prahou. Tentokrát v Černé Labuti (autentickou fotku výhledu z terasy se sehnat nepodařilo) - nádherný prosklení, káva se zmrzlinou a šlehačkou, výhled a 30. 6. impra!

Smile #9

Někdy prostě skvělý věci přicházejí, když je nejmíň čekáte. Platí to pro euforii, vysněný boty, cyklisty, úlevu i zlevněný listový těsto.

-

Ten samotnej fakt stačí ke štěstí. Teda alespoň mně, alespoň teď.

 Ach, Klamovka. Místo stromu v popředí tam teď stává pódium. One door closes..., což?

Chair of the Week - Konečně!!

No to je dost.

Židle týdne, a vůbec Židle celá, teď měla hodnou chvíli přestávku, ale... za poslední týden od odmaturování se toho událo tolik, na co jsem hrdá, že to prostě stálo za to zapsat. Dělám dospělý věci, jako třeba fakt, že špinavou vodu vyleju do záchoda místo do sprchy, upeču muffiny téměř za čista a ozvu se na nabídku brigády.
A dávám pseudo-buddhisticko-filosofický kázání o absolutním štěstí a překonávání problémů dokonce vlastní mámě.
A mám občas sny o tom, že ještě musím maturovat ze zeměpisu, kterej jsem si vybrala nedopatřením a už si na to nepamatuju, ale jsou to jenom sny a úžasnost reality na mě konečně dopadla!

Právoplatnou Židlí týdne se teda stalo asi to, že jsem se ozvala na ten inzerát na brigádu. A ozvali se mi zpátky. A doufám, že to vyjde.

Optimismus!

Šutr #2

Takže to bychom měli.

Ráno jsem stála před zrcadlem před odchodem a říkala si "Až sem dneska znova přijdeš, budeš buď strašně šťastná a odmaturovaná a dospělá, nebo..."

"Nebo" jsem ani nedomyslela, a ani jsem nemusela.

Mám to. Odmaturovala jsem. Všechny šutry, který jsem si s sebou vlekla vlastně celou dobu svého pobytu na střední, jako by spadly najednou. Nebyla to taková ta šílená euforie, ale taková ta příjemná a klidná euforie. Spokojenost se tomu říká, ne?

Moc si vlastně neuvědomuju, že tímhle mám střední za sebou, ani si v tuhle chvíli neuvědomuju, že mě teď v nejbližších měsících moc problémů nečeká. Jenom si říkám, že budu asi dobře spát.

-

Konečně se mám za co odměnit. Poslední půlrok před maturitou byl plnej různejch menších či větších problémů, lží, keců, starostí, věcí povedenejch jen tak napůl... Po opravdu dlouhý době jsem něco vážně dokázala. Je to pocit, kterej se nedá moc popsat, protože mi ještě moc nedochází.

Přede mnou stojí teď ještě státní písemky, který považuju za lehký, protože jsou státní, ehm... Pak přijímačky na vysokou... Samozřejmě že aby mohlo nastoupit opravdu bezstarostný léto, tak se musím někam dostat, ale to snad vyjde. A pak... co budu dělat? Je to tak dlouho, co jsem nemusela dělat nic. Uvidíme. Jedeme dál.

-

P.S.: Židle trochu skomírala, ale to se zlepší. Snad teda. Musím se trochu snažit a hledat, o čem psát. Původní plán byl sem strkat i hlouposti a malý vtipnosti, k čemuž měla sloužit kategorie Smile. Musim se na to víc vrhnout :) (A použila jsem smajlíka, i když jsem se tomu vždycky vyhýbala, ale je to taková optimistická náhražka tečky a můžu si to teď dovolit!)

-

Jo a tím pádem:

Irritable

Irritable - capable of being irritated; easily exasperated or excited

 Štve mě dost věcí, ale držim to na uzdě. Štve mě poslouchat, jak si lidi okolo mě "haha, najednou uvědomili, že zbývá měsíc do maturity, hahaha". Štve mě, že někomu přijde vtipný, že nic neumí, protože to neni vtipný, je to naopak vážný, a taky nic neumim.

Štve mě, že jsem podala přihlášku na žurnalistiku a deset vteřin na to věděla, že tam nepůjdu. Štve mě dospívání a výhledy a těšení se na prázdniny a to, že momentálně prostě nevim... Ale jsem šťastná. Celkově. Rozhovor s člověkem s pesimistickým pohledem na svět mi ukázal, že na tom nejsem ještě tak špatně. Na to, co mám všechno za sebou, jsem vlastně až nevhodně šťastná.

Blažená nevědomost. Dítě ve mně, který by nejradši strávilo dny zabořený mezi květinama Fatboye a snilo o přírodě, loukách, láskách a jinejch světech a všem, co by mohlo bejt. Dospělej ve mně se zatím projevuje jenom tím vztekem.

A múza. Bože, kam se poděla múza? Kam se poděl můj podělanej talent?! Asi stádium dormance - potřebuju k životu jiný věci, než literární talent. Už jenom měsíc. Snad ne tři. Zařekla jsem se - nebude se opakovat vstupování do školy v srpnu se strachem o budoucnost a ptaní se sama sebe, proč já kráva blbka debilka nedospělá nerozumná nezodpovědná se neučila víc/dřív/líp...

P.S.: Chair of the Week is a thing of legends nowadays. Trochu se stydim, ale tak jednou za čas, no... Yargh.



"You must learn this lesson fast
And learn it well."

Ne, fakt nevim proč ve mně Rea vzbuzuje pocity viny.

Chair of the Week - They say living is good for your soul

Ano ano. Ano ano ano. Improtřesk mám za sebou. Brno je krásné. Meziměstskou diskriminaci jsem nezažila, právě naopak. A podle mě je jejich přízvuk hezkej, tak!

Nebudu se pouštět do nějakejch rozborů mojí činnosti ve škole za uplynulé týdny, a proto je Židlí týdne fakt, že jsem se dokázala zbavit svojí typický melancholický nálady dřív, než mě nadobro uvěznila sedící někde v rohu samotnou a trpící samomluvou. Užila jsem si a několikrát si připomněla, že co si neudělám sama, to nemám.

Bylo to přínosný, únavný, osvěžující. Zahrála jsem si, popila, několikrát se přežrala v rautu, seznámila se s novýma lidma, pokecala, promrzla, zpívala a občas spala. More of these, more often!

Of Explosions and other things

Howg. I mean, wow. Těšim se (i když jsem pořád ještě trochu zklamaná, že vysoký účastnický poplatek nekryje i postele!)!! Je přihlášeno 110 lidí, nebo co! Tak si to shrňme... cesta vlakem do Brna, lidé známí i neznámí, pití, smích, bolest břicha a hlavy, plná penze, zase pití, nesledování času, zapomínání na problémy... a mezi tím samozřejmě hodiny a hodiny hraní!

Neasi!

Byla jsem vyhlášena dvorním fotografem. Doufám, že dvě baterky a kapacita 1000 fotek to zvládnou. Doufám, že to zvládne můj žaludek, moje příčetnost a veškeré moje vlastnictví.

Ale už teď tuším, že se zúčastním něčeho, o čem se budou vyprávět legendy... Yeah!

P.S.: Židle týdne nějak upadá... Slibuju, že se to pokusim napravit... Celkově se Židli pokusim nějak napravit... Here, have a treat!:



No kdo by to byl řekl, což!

Vrátím se a zbývá přesně měsíc do posledního zvonění. Holy moly on a cracker and milk that cow!

Maintenance

Óóóoo, má milá Židle, jak strádáš!

Já taky strádám, teda tak napůl.

V mým životě se dějou levárny. Nevim, ale s levou stranou to má rozhodně něco společnýho, jelikož jsem vysledovala, že za poslední dva tři roky se do mě dávaly všechny možný choroby ne ze všech stran, ale právě jen z levý. Vymknutej kotník, zánět v kyčli, zánět šlach, naštíplá malíková hrana, rozseklej malíček, teď čelist... Všechno vlevo.

Vážně nevim, proč mám potřebu to zaznamenávat, ale je to tak. Židle týdne už je asi třetím týdnem pozdržená. Život plyne, tempo se směrem k maturitě zrychluje, ale zatim jenom nepatrně, moc to nevnímám... Což je blöd, aby to se mnou špatně nedopadlo!

Poslouchám:



Nevim. Trochu pošmournost. Ale vlastně jsem se s tou písničkou seznámila pozitivně, a teď se mi spojila s příběhem, na kterej jsem nedávno kápla, a kterej jsem začala rozpracovávat. Sakra. Teď jsem dostala spoustu (dobře, tak dva nebo tři) nápadů, jak to tu trochu oživit... Pustim se do toho!

Cheers!

P.S.: Počkat. Dávala jsem sem ty Frames už? No co :D

Smile #8

 

Chtěla bych bejt na den malej mořskej koník s puntíkovaným tělem a obmotávat se kolem řas a úplně se v nich ztratit. Takovou roztomilou věc si přece nikdo nemůže usmyslet jen tak rozmáčknout a sežrat. Svět by byl najednou hrozně obrovskej a až by můj den v poloprůhledným těle skončil, tak bych teprv docenila všechno, co mám. Konkrétně krásný počasí, rodinu, zdraví, Irenu... Většinu z toho teď nemůžu využívat, protože opět pro změnu ležim s nohou nahoře a kotníkem obaleným ledem... Yes!

Chair of the Week - Wishbone

"Do not grow a wishbone, daughter, where your backbone ought to be."

Úspěšnej týden! Jasná Židle se odehrála ve čtvrtek, kdy jsem opět bojovala se zaječími úmysly ohledně odpoledního semináře bižule, nakonec jsem vydržela, byla jsem vyzkoušená, i když jsem nic neuměla, dostala jsem za tři, byla jsem se sebou spokojená jako už dlouho ne...

Jde to. Všechno. Chvilková nejistota nastala, když se mi začala vracet bolest do kyčle, což je to, co mě víceméně přesně před rokem uvěznilo na měsíc doma a vedlo až k odchodu ze školy... Řekla jsem si, že ať se to vyvine jakkoliv, zvládnu to, žejo. Jinak je všechno v pohodě. Mám nevysvětlitelně vysoký sebevědomí ohledně maturity, takže se snažim sama sebe znejistět, aspoň trochu, aby to dobře dopadlo.

Guilty pleasure: (aneb něco, co mě uspokojuje, ale vim, že bych neměla...) Těšim se na prázdniny. Symbolizuje to dobu, ve který budou velký problémy překonaný, velký rozhodnutí vyřešený..

A ano, budu se snažit blogovat častěji. Cejtim povinnost vůči... nevim. Židli. Cheers.

Jo a ještě:

Chair of the Week

It's here. No avoiding karma, people.

No nic. Tak už nejsem nemocná. Dva tejdny v trapu a s čistou hlavou do budoucnosti. Chair of the Week ani nevim. Celej tejden jsem se... flákala. Možná teda to, že jsem asi čtyři dny před začátkem školy přistoupila na tátovo plánování, který spočívalo v tom, rozepsat si přesně po hodinách, co budu dělat. Vydržela jsem to asi jeden den, takže yay, ale tak za Židli počítám aspoň to, že jsem se k tomu dokopala.

Poslední dobou jsou Židle nějaký neambiciózní. Uvidíme co příští tejden... že?

Chair of the Week

Jsem nemocná.
Za oknem hnusno.
V duši klid.
Na mandlích (pozvolna mizející) povlaky.

Nic moc chair-worthy se za tenhle týden neudálo. Kromě snad toho, že jsem v úterý šla pilně do školy, i když jsem věděla, že mi je blbě a na konci dne bude ještě hůř... Stalo se, ale stejně jsem ráda, že jsem tam šla...

Ve zbytku týdne se pak toho moc neudálo, jelikož moje dny ubíhaly v tempu jedna konev čaje za hodinu, a spaní...

Už je mi líp a tak se Židlí na příští týden stává udělat něco do školy, abych tam nepřišla úplně nepřipravená. Jo a taky odeslat přihlášky na vysokou...

Nudnej záznam, tak aspoň:

Chair of the Week - výčitky svědomí, jaro a neznámej alkohol

Ach, jarní prázdniny!
Počasí fungovalo perfektně, bylo krásně, slunečno, teplo, prostě...
Měla jsem plán. Krásně graficky rozpracovanej. Nic z něj nebylo. Nenechte se mýlit, něco jsem do školy udělat zvládla, ale rozhodně se to mým ambicím z doby před zhruba deseti dny zdaleka nepřiblížilo.
No nicméně Židlí týdne bylo asi zjištění že jsem schopná se učit. No. Přišla jsem jak na to. About god damned time, co? Takže to třeba zvládnu. Opravdu si chci v druhý půlce června hodit nohy nahoru, oddechnout si a relaxovat s vědomím, že mám všechno za sebou, že jsem odmaturovala, že jsem se dostala na vysokou, že jsem to nakonec všechno přece jenom zvládla... No a teď vim, jak na to. Tak to třeba vyjde...

V čem jsem teda rozhodně pozadu nebyla, byl společenskej život. O nesmírných přínosech improvizací pro moji osobu už toho bylo napsáno mnoho - a ještě bude. Pravdou je, že jsem společensky aktivní jako nikdy před tím, což vyústilo nocí ze soboty na dnešek, která byla... prostě... argh. Skvělý. Ovšem. Jabčák. Jablečný víno?! Spíš jablečná vodka! Teambuilding...

No a tak dále. Zítra zpátky do školy... Zodpovědnost!

Smile #7

The Dragon and the Asp

 

It has been made quite evident, what your
        intentions are.

You would tie me to your stake.
You would leave me here to burn.

        I see them rather plainly
        every time  you cock your head to the left
        like that and smile—

   off-kilter like, you know?
                              sort of
Left of center. 

You are

         A little shy of carcinogenic.
         A little less than copacetic.
         A little arrhythmic arrhythmia

that makes my heart beat faster. All
         out of sync.

         You make  me worry a bit,
         about the future.

         About my reproductive organs.

I also worry for you. Might be you've bitten
off more than you can chew, love.

         I respect our differences. 

         Mine is a slow venom. A warm and
         not unpleasant death.
         Yes. Your
         roar is deafening.
         Alright. Your
         teeth are sharp.

But fire,

love,

fire I can handle.

                                                                                                                                               

Literární talent. Inspirace. Ááá, chci psát, bojim se, že ztrácim drive. Rozhodně ztrácim čas. Vlastně se dostatečně nesnažim. Ale... jsem v klidu. Jo? Asi jo.

Židle?

Sakra, že jsem to blogování ale zanedbávala, tak ty poslední dva týdny. Stalo se toho spousta, spousta dobrejch věcí, pár špatnejch...

Jsem společensky aktivní, a to vědomí mě hřeje na duši. KL.I.KA., totiž improvizační tým, do kterýho jsem se přidala, mi dělá radost, poskytuje skvělý vyžití, a pravděpodobně pravidelně každou středu zachraňuje život. Jasně, občas pořád na Vršovicích cejtim tu únavnou šeď a ještě se mi občas stýská po Keplerovi, ale jsem ve fázi, kdy jsem docela spokojená s tím, jak život plyne.

Mám teď mimochodem jarňáky. To znamená: udělat přesně určenej počet maturitních otázek za den - ODESLAT PŘIHLÁŠKY na vysoké školy - spát dosyta - držet se plánu a nepolevit (což už se včera stalo, haha).
Uvidíme, jak to půjde.
Jo mimochodem, vysvědčení nebylo zrovna stellar. Spíš naopak. Prospěla jsem, to jo, ale nijak zářně. Asi se ode mě čekalo, že budu mít na lehčí škole lepší známky. Malou útěchou budiž, že jsem naprostou většinu z pěti čtyřek nezachraňovala, nýbrž nečekala. Malý úspěch taky úspěch?? Babička vynadala mámě za moje výsledky. Máma se od mých výsledků distancovala - je to moje vizitka, né její. Souhlasím s ní, a docela často mě napadá otázka, co budu vyprávět svým dětem. Aspoň budu vědět, co by dělat neměly... ne?

Jo a Židle týdne... Já vám ani nevim. Přežívání? Fakt, že jsem několikrát nezatáhla školu, i když jsem měla zaječí úmysly? Přiznání, že moje příprava do školy SMRDÍ? Něco v tom smyslu. Přísahám, že se na Židli v příštím tejdnu budu soustředit víc, a kdo ví, třeba z toho díky krásnýmu graficky vypracovanýmu plánu práce přes jarňáky i něco vyleze...

P.S.: Četla jsem si svůj starý blog iddaelia.blogspot.com. Pobavila jsem se. Několikrát jsem se zarazila. Několikrát mi přišlo, že můj literární talent od té doby fakt zakrněl. Občas mi přišlo, že jsem furt jenom nadávala a sténala, a toť vše. No nicméně, bylo mi těžko u srdce, oukééj?! Ale už je to lepší. Mám málo času na všechno, ale je to lepší!

Chair of the Week

Možná spíš Chair of the Year?
No jo, už je mi 19.
Wau.

Je mi skvěle. Minulej tejden jsem přežila bez průserů, bez lhaní, dokonce jsem i něco dělala do školy... Tak od středy, respektive od narozek v pátek mám skvělou náladu, všechno je stellar! Hurráh! Mám spoustu věcí, na který se těšim. Ani jedna z nich se samozřejmě netýká školy, ale co.

Hlavní problém, kterej teď řešim, je jakej obor si přibrat k překladatelství. Finská studia? Švédská studia? Norská studia? Novořečtinu? Starořečtinu? Češtinu pro neslyšící? ...Argh. Mám ještě měsíc na odeslání přihlášky, ale asi bych to měla udělat dřív!

No nicméně life is good. Hurá do dalšího roku. Hurá do roku, kterej uzavírá moje -náct dětství. Kdo ví, kam to povede. Zatim se to vyvíjí docela slušně, prvních čtrnáct dní novýho roku ušlo :)

Smile #6

Život.
To, že, against all odds, nekončí, ale teprve začíná.
To, že se vyvíjí naprosto neočekávaně.
To, že i když bych si třeba potřebovala dát voraz, jde pořád dál.
To, že nejsem zamilovaná, ale mohla bych bejt.
To, že pořád převažuje to, co nevim.
To, že problémy jsou od toho, aby se řešily.
To, že filosofování neni to samý co filosofie.
To, že v jednoduchosti je krása, a v dokonalosti ne.

A navíc, the best, as of right now:

Smile #5

The Baseballs. Vezmou současnej hit a udělají z něj bezelstnou rocknrollovou lítačku. A právě teď, v deset večer (nevěřte časování tohohle blogu, je pošahaný!), kdy bych měla dělat věci do školy, kdy bych měla dělat cokoliv jinýho než jen kejsnout u Internetu, mi tohle dodává pocit, že všechno bude oukej. Že všechno JE oukej. Nevim. Prostě SMILE!

Chair of the Decade - aneb Rok 2011 a související

Hrm hrm.
Tak a je to tady. Nejenže skončil rok 2010, ono skončilo i desetiletí 2000 - 2010.  Asi by to chtělo zrekapitulovat.

Desetiletí

Haha. Hm. Tak. Na jeho začátku mi bylo osm. Úspěšně jsem: Vstoupila do puberty. Dostala se na střední. Přežila pubertu. Dovršila 18.

Taky: Jsme se přestěhovali. Koupili mi koně.

Největší fail: Vyhodili me ze školy. Rok před maturitou. Ovšem o tom podrobněji později.

Takže: Hm. Deset let. Bejvala jsem mladá a krásná. Přeloženo bejvalo mi osm a neměla jsem žádný problémy a byla jsem roztomilá. Vlastně se stala spousta věcí, který mě definujou doteď. Mimo jiné jsem začala a přestala jezdit na tábory, který jsem měla tak ráda. Trochu symbol mýho dětství. Na samým začátku desetiletí jsem začala jezdit na koni. Hm. Zůstalo mi to doteď. A tak dále, a tak dále.
Vyrostla jsem. Na konci desetiletí dospívám a je to docela bolestivej proces. Tohle celý ohlédnutí je zajímavý. Je to všechno takový... uspořádaný. Tolik let, tolik vzpomínek, všechno naskládaný za sebou a ani neni těžký si něco vybavit. Jsem zvědavá, co na mě čeká v dalším desetiletí.

Rok 2010

Úspěšně jsem: Co vlastně? Chtěla jsem napsat "Ukončila třeťák", ale ani to neni pravda. Tak prostě... dovršila 18. Přežila krizi? Změnila se. Aspoň trochu, snad. Zvládla máminu nemoc a měsíc bez ní doma. Založila tenhle blog.

Taky jsem: Přestěhovala Irenu do Karlštejna. Ne, vlastně to bylo minulej rok! Ale dobrý rozhodnutí. Zůstala jsem tam. Taky jsem začala chodit na impra. Sice úplně ke konci roku a sice jsem tam byla zatím jenom párkrát, ale myslim, že jsem na něco natrefila.

Největší fail: Vyhodili mě ze školy. Rok před maturitou. Čili jsem tak dlouho kašlala na povinnosti, až to blbě vyústilo. Začalo to všechno v únoru, kterej jsem celej strávilia s nohou nahoře. Byla jsem doma pět tejdnů a neudělala jsem absolutně nic ze svejch povinností. Když jsem se vrátila do školy, všemožnejm opravnejm testům a doplňování učiva jsem se vyhejbala tak dlouho, až to skončilo reparátem z fyziky, na kterej jsem se sice přes prázdniny učila, ale zřejmě ne dost pečlivě. Neudělala jsem ho a odešla z gymnázia Jana Keplera na gymnázium Přípotoční.

Takže: Co se týče... no vlastně všeho to nebyl úplně úspěšnej rok. Myslim, že jsem v něm začala dospívat, ale bylo zapotřebí fakt bolestivejch metod, aby se vůbec něco začalo dít. V tom procesu jsem toho spoustu ztratila, ale částečně i získala (teprv čas ukáže jak hodně a co vlastně).

Předsevzetí na rok 2011

1. Odmaturovat

Nejbližší cíl. Snahy k němu zatím směřujou.

2. Dostat se na vysokou

Přímo závislý na prvním předsevzetí, samozřejmě... Momentálně mám vyhlídlou katedru tlumočnictví a překladatelství při Filosofický fakultě na Univerzitě Karlově a trochu se mi ulevilo, když jsem zjistila, že bych se tam fakt chtěla dostat.

3. Soustředit se

Soustředit se na všechno. Nejvíc na učení a povinnosti, ale taky sama na sebe, co se týče... chování, přistupování k problémům, působení na okolí, psychickýho stavu... Soustředit se na Irenu a věnovat jí péči. Soustředit se na to, co mě baví a nebát se soustředit se na to. Soustředit se na vlastní vývoj, ale taky se občas soustředit na ostatní. Soustředit se na tady a teď.

4. Nelhat

Nelhat, a tím si zajistit klidnej život. Protože pravdu si prostě pamatuju a neztratim se v ní. Víc poslouchat mámu, která má tohle v malíku. Životní rady každopádně. Taky má ve valný většině případů pravdu.

Do příštího roku si přeju... odvahu. Rozhodnost. Jsem fakt zvědavá, kam se všechno potáhne. Zejtra jdu do školy a očekávám, že se všechno začne valit kulometným tempem, s čimž jsem ale na jednu stranu spokojená. Těšim se za rok, až se zase ohlídnu. V mezičase samozřejmě dál potáhnu tenhle blog. Takže sobě i vám přeju úspěšnej rok 2011, a hodně překonanejch židlí!