Hm, tak abych se přiznala, tenhle tejden jsem ale vůbec nepřemejšlela nad Židlí tejdne... Byla jsem doma, zezačátku nemocná a pak jsem se flákala... Argh, tak nevim co byla Židle týdne... asi fakt, že... ne, fakt nevim. Teď tu hrozně dlouho sedim a rekapituluju si tejden... Asi možná to, že jsem neodjela do Seletic... Ale to už se stalo v neděli a bylo to nevyhnutelný... Že jsem se sama doma ze sebe nezbláznila? Nevim, nevim... Tenhle tejden byl docela slabej a nedělala jsem žádný velký rozhodnutí. Ve čtvrtek jsem vyvedla babičku do Austrie na Improshow, což stálo za to :) V pátek jsem... pekla muffiny a jela za Irou. V sobotu rodinná oslava dědovejch kulatin a přežranost... Dneska... lehká příprava do školy a opět Ira...
Tak teda nevim. Tenhle zápis informacema a kvalitou zrovna neoplývá :D Možná Židlí týdne bylo to, že jsem založila novou kategorii Smile a prvoplánově se díky tomu teď soustředím na to, co mě rozesmívá. Hurrrm. Tak uvidíme, nadcházející týden bude opět pracovní a rozhodně mě čekají složitější rozhodnutí než jak najít svoje pantofle, což je mimochodem to, co jsem řešila dneska od rána... Aspoň doufám :)
neděle 31. října 2010
čtvrtek 28. října 2010
Smile #2
...Aneb dnešní Improshow! Doporučuju, nejlepší, když se chcete zasmát opravdu od srdce, opravdu nahlas :)
!!Reklama!!
improliga.cz
středa 27. října 2010
Smile #1
Hm, nová rubrika!
Uvědomuju si, že se musim víc usmívat, a tak prostě zakládám rubriku, ve který se vždycky objeví něco, co mi vyloudí úsměv na tváři.
Tak něco pro začátek:
1.) Já a Danča. U týhle fotky se neusmívám, u tý fakt umírám smíchy :D Pokaždý, protože naše výrazy prostě...! Dokonalé shrnutí našeho kamarádství, trvajícího už 11 let! :D
2.) Bakteriofág! To je něco tak starýho... Najednou jsem si na to vzpomněla a hle! úsměv na tváři :D Staré dobré časy na Keplerovi :) (Konečně vim, co to bakteriofág vůbec je :D)
... A tak dále. V tomhle duchu přibližně se to ponese :P Už jenom vytvoření týhle nový rubriky mi vyloudilo úsměv na tváři, takže hurá! :)
Uvědomuju si, že se musim víc usmívat, a tak prostě zakládám rubriku, ve který se vždycky objeví něco, co mi vyloudí úsměv na tváři.
Tak něco pro začátek:
2.) Bakteriofág! To je něco tak starýho... Najednou jsem si na to vzpomněla a hle! úsměv na tváři :D Staré dobré časy na Keplerovi :) (Konečně vim, co to bakteriofág vůbec je :D)
... A tak dále. V tomhle duchu přibližně se to ponese :P Už jenom vytvoření týhle nový rubriky mi vyloudilo úsměv na tváři, takže hurá! :)
Slibotechna #2
Tak...
Co říct.
Samota mi fakt nesvědčí. Ztrácim prostě drive, abych se nezbláznila, tak dělám úplně nedůležitý věci. Ale co. Jde o to... Jsem sama na sebe naštvaná. Což by se za určitejch okolností dalo považovat za dobrou věc. Dny, kdy jsem tvrdívala, že fakt miluju samotu, jsou už asi minulostí. Potřebuju bejt mezi lidma, potřebuju něco dělat... Prostě všechny tyhle moje předsevzetí a rozhodnutí a činy fungujou na setrvačník. Musim to pořád podporovat, abych jela dál. To, že jsem nejela do Seletic, ani nešla do školy, mě málem položilo.
Dala jsem si spoustu slibů, že prostě budu pořád v dobrý náladě, a že všechno bude dobrý a všechno budu zvládat. Jakmile ale chvíli nic nedělám a nikde nejsem, tak je najednou hrozně těžký se na tohle rozpomenout (píše se to takhle?! :D). Nebudu omílat tisíckrát řečený, že to nepůjde najednou, že jsem chtěla, aby to šlo najednou, že už nechci bejt nemocná, že se chci pohnout... No prostě. Co říct.
Tohle jsem poslouchala a aspoň trochu mi to zvedlo náladu, taková hippie hudba :D:
Co říct.
Samota mi fakt nesvědčí. Ztrácim prostě drive, abych se nezbláznila, tak dělám úplně nedůležitý věci. Ale co. Jde o to... Jsem sama na sebe naštvaná. Což by se za určitejch okolností dalo považovat za dobrou věc. Dny, kdy jsem tvrdívala, že fakt miluju samotu, jsou už asi minulostí. Potřebuju bejt mezi lidma, potřebuju něco dělat... Prostě všechny tyhle moje předsevzetí a rozhodnutí a činy fungujou na setrvačník. Musim to pořád podporovat, abych jela dál. To, že jsem nejela do Seletic, ani nešla do školy, mě málem položilo.
Dala jsem si spoustu slibů, že prostě budu pořád v dobrý náladě, a že všechno bude dobrý a všechno budu zvládat. Jakmile ale chvíli nic nedělám a nikde nejsem, tak je najednou hrozně těžký se na tohle rozpomenout (píše se to takhle?! :D). Nebudu omílat tisíckrát řečený, že to nepůjde najednou, že jsem chtěla, aby to šlo najednou, že už nechci bejt nemocná, že se chci pohnout... No prostě. Co říct.
Tohle jsem poslouchala a aspoň trochu mi to zvedlo náladu, taková hippie hudba :D:
neděle 24. října 2010
Chair of the Week
Argh...
Tak Židlí minulýho týdne bylo uvědmění, že to všechno nepůjde ráz naráz...
Je to únavný, je to neuspokojující, ale je to tak. Jak ráda bych byla hned mezi lidma, hned všechno změnila a hned se měla líp... Bohužel. Musim si počkat a musim... blergh, jak nerada to říkám... bejt trpělivá. Všechno má svůj čas. Mlýnský kameny... Další mámina metafora mimochodem, o mlýnským kameni, kterej je strašně obrovskej a těžkej, a pokud ho chci roztočit druhým směrem, bude mu chvíli trvat, než se vůbec zastaví v tom směru původním, a pak se horkotěžko bude roztáčet na druhou stranu... Čili nepůjde všechno ráz na ráz.
No a taky... jsem zase nemocná. poprvý v životě jsem předstírala že nejsem, abych mohla něco dělat, a ne naopak. Překvapilo mě, když jsem se vydala na oslavu Dendy, spolužačky ze základky, a od holek jsem se dozvěděla "No, jo, Aňa byla vždycky nemocná..."
To už se to se mnou táhne tak dlouho??
No nicméně mám nějakou chřipku nebo co, která vzešla pouze z toho, že jsem se šla projít po dvou dnech doma... Nevim, mám v tom hledat nějaký psychosomatický podtexty? Jako že nikam nespěchej, všechno má svůj čas? A nebo se s tim mám prostě smířit a zalejzt do postele a pít čaj a tak? Já hrozně nechci bejt nemocná. Je tady ten problém se samotou. Nemůžu bejt moc dlouho sama, protože to nedělá dobře mýmu přemejšlení. A mojí příčetnosti! Prostě jakmile jsem sama, tak všechny ty špatný věci, to bojování sama se sebou, to unikání problémům a realitě vůbec, vyplouvá na povrch a pro mě je fakt hrozně těžký s tim bojovat...
No. Tak uvidíme - myslela jsem, že se budu léčit ve zdravým prostředí v Seleticích :D Tak se snad nezbláznim za ty dva dny doma nebo kolik!
Tak Židlí minulýho týdne bylo uvědmění, že to všechno nepůjde ráz naráz...
Je to únavný, je to neuspokojující, ale je to tak. Jak ráda bych byla hned mezi lidma, hned všechno změnila a hned se měla líp... Bohužel. Musim si počkat a musim... blergh, jak nerada to říkám... bejt trpělivá. Všechno má svůj čas. Mlýnský kameny... Další mámina metafora mimochodem, o mlýnským kameni, kterej je strašně obrovskej a těžkej, a pokud ho chci roztočit druhým směrem, bude mu chvíli trvat, než se vůbec zastaví v tom směru původním, a pak se horkotěžko bude roztáčet na druhou stranu... Čili nepůjde všechno ráz na ráz.
No a taky... jsem zase nemocná. poprvý v životě jsem předstírala že nejsem, abych mohla něco dělat, a ne naopak. Překvapilo mě, když jsem se vydala na oslavu Dendy, spolužačky ze základky, a od holek jsem se dozvěděla "No, jo, Aňa byla vždycky nemocná..."
To už se to se mnou táhne tak dlouho??
No nicméně mám nějakou chřipku nebo co, která vzešla pouze z toho, že jsem se šla projít po dvou dnech doma... Nevim, mám v tom hledat nějaký psychosomatický podtexty? Jako že nikam nespěchej, všechno má svůj čas? A nebo se s tim mám prostě smířit a zalejzt do postele a pít čaj a tak? Já hrozně nechci bejt nemocná. Je tady ten problém se samotou. Nemůžu bejt moc dlouho sama, protože to nedělá dobře mýmu přemejšlení. A mojí příčetnosti! Prostě jakmile jsem sama, tak všechny ty špatný věci, to bojování sama se sebou, to unikání problémům a realitě vůbec, vyplouvá na povrch a pro mě je fakt hrozně těžký s tim bojovat...
No. Tak uvidíme - myslela jsem, že se budu léčit ve zdravým prostředí v Seleticích :D Tak se snad nezbláznim za ty dva dny doma nebo kolik!
pondělí 18. října 2010
Šutr #1
Vypadá to, že jsem právě prožila nejlepší den svýho života. Miluju svojí mámu. Stačil jeden rozhovor a jsem tak happy, že to snad ani nejde. Teď už VIM, že jsem na dobrý cestě. Někam. Dřív mi vadilo, že nevim kam, ale teď jsem naopak ráda! Konečně jsem snad našla způsob, jak zkrotit svou fantazii do takový míry, že mi nebude překážet v každodenních činnostech. Po dlouhý době snad poprvý ovládnu svoje tělo. Což zní úchylně! :D Ale je to pravda!
Omg, novej život přede mnou!
Jsem sama sebou!
Žiju!
Píšu divný happy zápisy!
ŽIJU!!
Sakra, takovejmhle předělovejm zprávám budu muset vymyslet nějakou spešl kategorii... Chair of the Millenium? Nee... Vstávačka? Chce to údernější jméno... Co třeba... ergh, nevim. Exploze. Probuzení. Vnitřní... něco? KickInTheHead? Předěl? Bleééaarhghh? Most přes minulost? Ježiš, nevim. Co teď cejtim? Radost. Nadšení. Žádnej strach. Šutr! Budu tomu řikat šutr! Kterej mi spadl ze srdce!!!!
A tématická píseň na konec:
Omg, novej život přede mnou!
Jsem sama sebou!
Žiju!
Píšu divný happy zápisy!
ŽIJU!!
Sakra, takovejmhle předělovejm zprávám budu muset vymyslet nějakou spešl kategorii... Chair of the Millenium? Nee... Vstávačka? Chce to údernější jméno... Co třeba... ergh, nevim. Exploze. Probuzení. Vnitřní... něco? KickInTheHead? Předěl? Bleééaarhghh? Most přes minulost? Ježiš, nevim. Co teď cejtim? Radost. Nadšení. Žádnej strach. Šutr! Budu tomu řikat šutr! Kterej mi spadl ze srdce!!!!
A tématická píseň na konec:
neděle 17. října 2010
Chair of the Week
Tak Židle minulýho týdne...
Původně jsem uvažovala o tom, že to bude fakt, že jsem se v pátek ráno probudila po třech absolutně neprospanejch nocích a ještě jsem na chvíli odpadla se zatíplým budíkem v ruce, uvažovala o tom, že zaspim, ale nakonec jsem se sebrala a šla do školy... Což je na mě docela velká židle...
No ale o jeden rozhovor s mámou a tunu uvažování později jsem dospěla k závěru, že Židlí uplynulýho týdne bude fakt, že jsem si uvědomila že to pořád nejsem já.
Abyste tomu rozuměli - když jsem rozběhla tenhle blog, tak jsem měla zato, že už jsem udělala nějakej posun, že už jsem na dobrý cestě někam, pak jsem tu i o tom psala, že už mám za sebou jednu fázi a před sebou druhou... Což nepopírám, ovšem uvědomila jsem si, že jak jsem si prostě prošla všema těma hnusnejma věcma a pořád jsem se nutila k tomu se na nic nevykašlat a jít dál a prát se s tim a bla bla, tak jsem vlastně tak nějak zapomněla být sama sebou.
Myslim si, že jsem bejvala jiná. Jsem jiná, než jak jsem se teď chovala. Pořád jsem v sobě sváděla hrozný boje, každý větší rozhodnutí mě stálo hrozně energie, o přemejšlení už ani nemluvě. A přesto, myslim si, byly časy, kdy jsem dokázala věci řešit daleko líp. Takovej předěl byl podle mě březen letošního roku, kterej jsem celej strávila s nemocnou nohou nahoře doma před televizí a nedělala jsem absolutně nic. Uvědomila jsem si, že si skoro ani nepamatuju, co bylo před tim - všechno, co mi teď leží v hlavě, je to, co se dělo potom. Vyhýbání se všem možnejm povinnostem, kašlání na důležitý věci, což vyústilo až v reparát a přestup na jinou školu...
No ale tak to všichni víme. Spíš mě znervózňuje, že mi přijde že jsem se stala úplně někym jiným za toho půl roku. Někým, koho fakt nemusim. Nesouhlasim sama se sebou! :D Když jsem si tohle všechno včera ráno uvědomila, byla jsem zvláštním způsobem fakt šťastná. Prostě ten pocit, kdy jste si mysleli, že už se něco změnilo a divili jste se pak, jakto že se teda nic nezlepšilo, ale pak jste si vlastně uvědomili, že je vše při starým a vlastně se vám ulevilo. Chápete...?!
No takže teď jsem... nedá se říct zpátky na začátku, protože všechny ty zkušenosti nehodlám jen tak zahodit, naopak je hodlám využít, ale jsem na začátku co se týče hledání sama sebe. Pořád z velký části žiju ve svým vysněným světě, a děje se tam toho mnohem víc než v realitě, což mě už poprávu znervózňuje. A tak jsem si řekla, že abych se tomuhle vyhla, musím vyrazit mezi lidi. Jsem teď v horečný fázi shánění brigády (rozumějte na mě horečný!) a taky velkýho přemejšlení a odhodlávání se k rozhodnutí prostě jít, a přihlásit se někam... nevim, na Klamovku na tvůrčí psaní, prostě dělat ještě něco, ještě víc, jít ještě víc mezi lidi. Taky se budu učit víc mluvit, být otevřenější, být prostě v týhle realitě, a ne jenom v tý, kterou si vysnim. S Dančuš jsme si kdysi říkaly, jak si vždycky s klukem, který se nám líbí, vysníme všechno možný a v realitě se pak nestane nic. Nutno říct, že se mnou se to táhne už od dětství. A rozhodně se to netýká jenom kluků :)
No takže - nic se nezměnilo. Tohle uvědomění je Židlí minulýho týdne. Nic se nezměnilo, a na mně je teď, jak se s tim popasuju. Teď zrovna se cítim všeobecně nervózní z toho, že mě čekají energeticky nákladný rozhodnutí, rozhodnutí, který fakt budu muset učinit, a činy, ke kterejm se fakt budu muset rozhoupat! :D Je mi z toho skoro až blbě od žaludku, ale beru to jako dobrou známku :) Voah. A tohle je pěkně dlouhej zápis, na kterej jsem hrdá :)
Původně jsem uvažovala o tom, že to bude fakt, že jsem se v pátek ráno probudila po třech absolutně neprospanejch nocích a ještě jsem na chvíli odpadla se zatíplým budíkem v ruce, uvažovala o tom, že zaspim, ale nakonec jsem se sebrala a šla do školy... Což je na mě docela velká židle...
No ale o jeden rozhovor s mámou a tunu uvažování později jsem dospěla k závěru, že Židlí uplynulýho týdne bude fakt, že jsem si uvědomila že to pořád nejsem já.
Abyste tomu rozuměli - když jsem rozběhla tenhle blog, tak jsem měla zato, že už jsem udělala nějakej posun, že už jsem na dobrý cestě někam, pak jsem tu i o tom psala, že už mám za sebou jednu fázi a před sebou druhou... Což nepopírám, ovšem uvědomila jsem si, že jak jsem si prostě prošla všema těma hnusnejma věcma a pořád jsem se nutila k tomu se na nic nevykašlat a jít dál a prát se s tim a bla bla, tak jsem vlastně tak nějak zapomněla být sama sebou.
Myslim si, že jsem bejvala jiná. Jsem jiná, než jak jsem se teď chovala. Pořád jsem v sobě sváděla hrozný boje, každý větší rozhodnutí mě stálo hrozně energie, o přemejšlení už ani nemluvě. A přesto, myslim si, byly časy, kdy jsem dokázala věci řešit daleko líp. Takovej předěl byl podle mě březen letošního roku, kterej jsem celej strávila s nemocnou nohou nahoře doma před televizí a nedělala jsem absolutně nic. Uvědomila jsem si, že si skoro ani nepamatuju, co bylo před tim - všechno, co mi teď leží v hlavě, je to, co se dělo potom. Vyhýbání se všem možnejm povinnostem, kašlání na důležitý věci, což vyústilo až v reparát a přestup na jinou školu...
No ale tak to všichni víme. Spíš mě znervózňuje, že mi přijde že jsem se stala úplně někym jiným za toho půl roku. Někým, koho fakt nemusim. Nesouhlasim sama se sebou! :D Když jsem si tohle všechno včera ráno uvědomila, byla jsem zvláštním způsobem fakt šťastná. Prostě ten pocit, kdy jste si mysleli, že už se něco změnilo a divili jste se pak, jakto že se teda nic nezlepšilo, ale pak jste si vlastně uvědomili, že je vše při starým a vlastně se vám ulevilo. Chápete...?!
No takže teď jsem... nedá se říct zpátky na začátku, protože všechny ty zkušenosti nehodlám jen tak zahodit, naopak je hodlám využít, ale jsem na začátku co se týče hledání sama sebe. Pořád z velký části žiju ve svým vysněným světě, a děje se tam toho mnohem víc než v realitě, což mě už poprávu znervózňuje. A tak jsem si řekla, že abych se tomuhle vyhla, musím vyrazit mezi lidi. Jsem teď v horečný fázi shánění brigády (rozumějte na mě horečný!) a taky velkýho přemejšlení a odhodlávání se k rozhodnutí prostě jít, a přihlásit se někam... nevim, na Klamovku na tvůrčí psaní, prostě dělat ještě něco, ještě víc, jít ještě víc mezi lidi. Taky se budu učit víc mluvit, být otevřenější, být prostě v týhle realitě, a ne jenom v tý, kterou si vysnim. S Dančuš jsme si kdysi říkaly, jak si vždycky s klukem, který se nám líbí, vysníme všechno možný a v realitě se pak nestane nic. Nutno říct, že se mnou se to táhne už od dětství. A rozhodně se to netýká jenom kluků :)
No takže - nic se nezměnilo. Tohle uvědomění je Židlí minulýho týdne. Nic se nezměnilo, a na mně je teď, jak se s tim popasuju. Teď zrovna se cítim všeobecně nervózní z toho, že mě čekají energeticky nákladný rozhodnutí, rozhodnutí, který fakt budu muset učinit, a činy, ke kterejm se fakt budu muset rozhoupat! :D Je mi z toho skoro až blbě od žaludku, ale beru to jako dobrou známku :) Voah. A tohle je pěkně dlouhej zápis, na kterej jsem hrdá :)
pondělí 11. října 2010
neděle 10. října 2010
Chair of the Week
Škola!! Tenhle tejden rozhodně. Fakt. Snažila jsem se. Všechno bylo ok. Nevykašlala jsem se na žádnej úkol! No prostě.
Vůbec mám pocit, že tenhle tejden byl super. Nějak jsem se přes všechno přenesla, pohnula se trochu dál, a jsem happy. Myslim, že jsem na dobrý cestě někam.
Jo a už jsem zmínila, že na mě hrozně působí počasí? Včera a dneska bylo až idylicky krásně a mně bylo taky krásně. Na druhou stranu, když luxuju, tak jsem naštvaná vždycky. Když luxuju, kliďte se mi z cesty. Nemám ráda luxování.
Ale to jenom tak na okraj... všeho.
Ještě nejsem ok. Den, kdy budu moct s naprostou jistotou říct, že jsem ok, že se dokážu postavit všem svejm problémům, že už před ničím neutíkám, bude den konce Židlí. Nebo aspoň den změny jejich designu, uvidíme.
Další písnička?
Vůbec mám pocit, že tenhle tejden byl super. Nějak jsem se přes všechno přenesla, pohnula se trochu dál, a jsem happy. Myslim, že jsem na dobrý cestě někam.
Jo a už jsem zmínila, že na mě hrozně působí počasí? Včera a dneska bylo až idylicky krásně a mně bylo taky krásně. Na druhou stranu, když luxuju, tak jsem naštvaná vždycky. Když luxuju, kliďte se mi z cesty. Nemám ráda luxování.
Ale to jenom tak na okraj... všeho.
Ještě nejsem ok. Den, kdy budu moct s naprostou jistotou říct, že jsem ok, že se dokážu postavit všem svejm problémům, že už před ničím neutíkám, bude den konce Židlí. Nebo aspoň den změny jejich designu, uvidíme.
Další písnička?
sobota 9. října 2010
O náhodách
 | |
| Náhodně nejlepší čokomuffiny |
Nejlepší věci se prostě občas stanou úplnou náhodou. Důkazem toho budiž tyhle muffiny. Jsou to nejlepší muffiny jaký jsem kdy vytvořila, takový ty, kterým jsem se chtěla aspoň přiblížit :D A vznikly naprosto paradoxně tak, že jsem opět na něco zapomněla. Tentokrát na vejce! Těsto jsem zadělávala v klidu a na svoje poměry nezvykle čistotně, formu šoupla do trouby a následně jsem při uklízení na lince našla ty tři opuštěný vejce...
Mávla jsem nad tím rukou a vylezlo z toho něco tak dobrýho, že se o to musim s váma podělit. Tak tedy:
Náhodné muffiny:
- hrnkový recept (můj hrnek = cca 250 ml/g)
- 2 hrnky hladké mouky
- 3/4 hrnku cukru krystal
- 1 hrnek mléka
- 2/3 hrnku oleje
- 3/4 hrnku kakaa na pečení
- 85 g másla + na vytření formy
- 2 čajové lžičky jedlé sody
- 1 lžička soli
- 1 polévková lžíce kypřícího prášku
- 2 tabulky čokolády na vaření (Figaro)
- hrubá mouka na vysypání formy (nebo košíčky)
Nasekejte si čokoládu na kousky a nechte stranou. Máslo nechte rozpustit. Zatímco chladne, vymažte si formu a vysypte ji hrubou moukou. Smíchejte mléko, kypřící prášek, sůl a jedlou sodu a pořádně promíchejte (opravdu pořádně, párkrát zkontrolujte, jestli se vám něco neusazuje na dně). Vychladlé máslo smíchejte s cukrem a následně do něj přilejte mléko, opět pořádně promíchejte.
Předehřejte si troubu na 200°C. Mouku smíchejte s kakaem a čokoládou a přilejte do ní mléko a spol. Míchejte pořádně a dlouho, ke konci to půjde už docela ztuha. Jako poslední přilejte olej a naposledy pořádně promíchejte. Naplňte formu a pečte asi 20 minut (kontrolujte průběžně!).
Tak to jsou ony. Je zvláštní, že teplý se nezdají, ale už studený se stvrdlýma kouskama čokolády jsou najednou mnohem sytější :) V Karlštejně se po nich jenom zaprášilo.
 |
| Poslední květy podzimu |
No a teď ke zbytku... všeho. Byla jsem dneska v Karlštejně a byl prostě nádhernej den a těšila jsem se tam a bylo teplo a byla jsem zatim nejšťastnější od toho konce prázdnin/co jsem neudělala reparát/a zbortil se mi svět/a byla jsem v depkách. Prostě super.
Ve škole super. Všechno je krásný a čistý a zvládnutelný a včera večer jsem byla s Káčou na Klamfestu a mimo jiné jsem jí řekla, že "...Jednoho dne jsem si prostě řekla, že se v tom už nebudu dál patlat a že to zvládnu a že to je challenge a že jsem silná žena..." :D Nebo tak něco.Prostě jsem se pohnula dál. Povídaly jsme si tak o vzpomínkách z Keplera a tak a prostě už se mi nechce úplně křičet a bulet když o tom přemejšlím :) Myslim že jsem na dobrý cestě.
Jo a taky:
Jednoduchá kytarová veselá písnička. Dneska mi vyloudila úsměv na tváři.
úterý 5. října 2010
Komentáře
Moji milí,
jelikož se mi fakt líbí, když mi někdo komentuje příspěvky, tak zde je jak na to:
pokud jste Anonymní, tzn. nemáte účet na Google mailu, Aimu nebo Blogspotu, tak prostě pod tim komentářem v tom Komentovat jako zvolte Anonymní, jo? Pak akorát opíšete to slovo, který dokazuje, že nejste robot, a jste ok! :)
Těšim se na komenty, už víte jak, tak přidávejte :) A podepisujte se mi :)
jelikož se mi fakt líbí, když mi někdo komentuje příspěvky, tak zde je jak na to:
pokud jste Anonymní, tzn. nemáte účet na Google mailu, Aimu nebo Blogspotu, tak prostě pod tim komentářem v tom Komentovat jako zvolte Anonymní, jo? Pak akorát opíšete to slovo, který dokazuje, že nejste robot, a jste ok! :)
Těšim se na komenty, už víte jak, tak přidávejte :) A podepisujte se mi :)
pondělí 4. října 2010
Slibotechna #1
"Moje dětství jen tak neskončilo. Utržilo pořádnou ránu do hlavy, několik týdnů si poleželo v nemocnici v uměle navozeném komatu, aby nakonec bylo náhle, podle a bez jakéhokoliv souhlasu svých bližních odpojeno od přístrojů."
- Jack Kerouac
Čtu Kerouaca. Teda, zatím jenom jeho životopis, referát mě čeká asi až někdy v příštím pololetí, v tom krásným čase, kterej se myslim bude nazývat "hysterie před maturitou". No nicméně, byl to zajímavej člověk, přečetla jsem o něm asi pět vět, a mezi nima i tenhle citát. No na co myslíte, že asi sedí?!
Na mě přece!
Jest to tak. No nic. Chtěla jsem mluvit o svém nitru, žejo. Ale všeho do času. Vymyslela jsem další rubriku/kategorii/cvičení na pravidelnost/výmluvu co se vedení blogu týče s názvem Slibotechna... Vlastně jsem vymyslela jenom to jméno... Který se mi fakt líbí! No a prostě... Tak o čem by to tak mohlo bejt? O nitru? O slibech, který jsem dala sama sobě a dodržela/nedodržela? Dlouhodobě i krátkodobě? Hm. Do něčeho se to vyvine určitě. To jméno je fakt dobrý, prostě!
No tak abych taky něco dodala k tomu svýmu nitru - řekla bych, že teď se mi docela daří, nechci to zakřiknout, vstávám sice za tmy a tak, ale docela se vyrovnávám. Dneska ve škole všechno fakt v pohodě. Ááách. Že by ze mě nakonec mohl někdy v budoucnu vzejít normální člověk? Jdu se najíst, vzít si pantofle a tak...
Slibotechna! (Chtěla jsem vygooglovat obrázek, ale první, co to našlo, byl Paroubek.)
- Jack Kerouac
Čtu Kerouaca. Teda, zatím jenom jeho životopis, referát mě čeká asi až někdy v příštím pololetí, v tom krásným čase, kterej se myslim bude nazývat "hysterie před maturitou". No nicméně, byl to zajímavej člověk, přečetla jsem o něm asi pět vět, a mezi nima i tenhle citát. No na co myslíte, že asi sedí?!
Na mě přece!
Jest to tak. No nic. Chtěla jsem mluvit o svém nitru, žejo. Ale všeho do času. Vymyslela jsem další rubriku/kategorii/cvičení na pravidelnost/výmluvu co se vedení blogu týče s názvem Slibotechna... Vlastně jsem vymyslela jenom to jméno... Který se mi fakt líbí! No a prostě... Tak o čem by to tak mohlo bejt? O nitru? O slibech, který jsem dala sama sobě a dodržela/nedodržela? Dlouhodobě i krátkodobě? Hm. Do něčeho se to vyvine určitě. To jméno je fakt dobrý, prostě!
No tak abych taky něco dodala k tomu svýmu nitru - řekla bych, že teď se mi docela daří, nechci to zakřiknout, vstávám sice za tmy a tak, ale docela se vyrovnávám. Dneska ve škole všechno fakt v pohodě. Ááách. Že by ze mě nakonec mohl někdy v budoucnu vzejít normální člověk? Jdu se najíst, vzít si pantofle a tak...
Slibotechna! (Chtěla jsem vygooglovat obrázek, ale první, co to našlo, byl Paroubek.)
neděle 3. října 2010
Chair of the Week
Židle týdne! Tak minulej tejden to bylo... asi samotný přemýšlení o Židli týdne. Fakt jsem strávila docela dost času přemejšlenim, co že to vlastně bude, což přeneseně znamená, že jsem se nad každým problémem zamyslela, jestli jako jsem ho překonala, jestli jsem vstala z nějaký židle... Nevim, no, nic zas tak ohromnýho velkýho se nedělo. Žádný mega rozhodnutí - i když všichni víme (teda hlavně já si to uvědomuju), že jde taky o ty maličkosti. Bylo spousta věcí, který jsem neodložila - luxování, nějaký mini úkoly do školy co jsem udělala už ve škole (matika!!), telefonát veterinářce... atd.
Co taky považuju za malej osobní úspěch, je že jsem při matice přiznala že něco nechápu a šla jsem pak k tabuli a tam jsem to počítala.......!!! ....... WOW! :D No ale pro mě to je velká věc.
No jinak o co se teď snažim, je nepřemýšlet moc o minulosti. Nemůžu popřít, že každej den strávim dost času rozebíráním toho, co by kdyby, ovšem snažim se to omezovat. Ach jo. Jde to ztuha, ale jde to. Teď už je docela pozdě, nebo aspoň na mě pozdě, chtěla jsem si jít lehnout brzo... Ale cejtila jsem povinnost vůči svýmu blogu :)
Takže se rozepíšu o svejch niternejch pocitech a tak vůbec třeba zejtra.
Co taky považuju za malej osobní úspěch, je že jsem při matice přiznala že něco nechápu a šla jsem pak k tabuli a tam jsem to počítala.......!!! ....... WOW! :D No ale pro mě to je velká věc.
No jinak o co se teď snažim, je nepřemýšlet moc o minulosti. Nemůžu popřít, že každej den strávim dost času rozebíráním toho, co by kdyby, ovšem snažim se to omezovat. Ach jo. Jde to ztuha, ale jde to. Teď už je docela pozdě, nebo aspoň na mě pozdě, chtěla jsem si jít lehnout brzo... Ale cejtila jsem povinnost vůči svýmu blogu :)
Takže se rozepíšu o svejch niternejch pocitech a tak vůbec třeba zejtra.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)