Brian Buckley Band - I Am Human

I am human

and I will let you down

I think it's funny how we say that

when things don't seem to go our way

*SCHEHERAZADE - Richard Siken*

Tell me about the dream where we pull the bodies out of the lake
                                                         and dress them in warm clothes again.
        How it was late and no one could sleep, the horses running
until they forget that they are horses.
                It's not like a tree where the roots have to end somewhere,
         it's more like a song on a policeman's radio,
                     how we rolled up the carpet so we could dance, and the days
were bright red, and every time we kissed there was another apple
                                                                                      to slice into pieces.
Look at the light through the windowpane. That means it's noon, that means
we're inconsolable. 
                                               Tell me how all this, and love too, will ruin us.
These, our bodies, possessed by light.
                                                                  Tell me we'll never get used to it.

*Darling*

The first time you kissed me
a chaste brush
lips on dry lips
I asked
shell-shocked
'Is this a confession?'


It was
everything I'd ever expected
and more
and you didn't
smile
and said
'It's a prayer.'


'What for?'


Since when
do you pray?

'...One day... I hope...'
you stuttered

'Darling' I said
'no more waiting'
I had waited so long
for the privilege
to call you that

And the first time
I did
it amounted
to nothing

You have
a generous fucking mind
darling

-
Not necessarily random.

Smile #13

V bazaru v Sedlčanech za stovku. I to je za ně prý moc, podle táty, ale na stole vypadají skvěle a nechala bych si je, i kdyby měly sloužit jen jako podložky pod květináče :D Nicméně fungují!

Out With the Old

...Opakovaně mi bylo řečeno, že bych měla "oživit Židle". Hm. Od potřeby psát pseudo-literárně-na-výši deníkový záznamy jsem se posunula trochu jinam, ale samozřejmě bych pořád ráda zaznamenávala. Blogově teď žiju především na Tumblru, kde jsem někdy na konci prázdnin rozjela fandom-heavy blog, a s tím taky slušnou závislost.

Chci říct... Židle si nechávám, ale kdo ví, co, kdy a jak jsem budu psát. Jednou za čas, proč ne. Problém je, že věci, o kterých bych v současnosti chtěla popsat stránky a stránky textu, nejsou úplně připravený za veřejný sdílení. Víte co? Básně. Dala jsem se teď po třeba pěti letech znova na psaní básní. Tak jo. Alespoň mám co otisknout.

...Ráda bych za minulostí udělala tlustou čáru, ale jak naznačuje můj nový banner, židle, ze kterých se vstane, tam pořád někde zůstávají a vlastně nikomu nic nebrání si na ně znova sednout... A metafory mě taky nebaví. No, uvidíme, co bude dál.