Chair of the Week

It's here. No avoiding karma, people.

No nic. Tak už nejsem nemocná. Dva tejdny v trapu a s čistou hlavou do budoucnosti. Chair of the Week ani nevim. Celej tejden jsem se... flákala. Možná teda to, že jsem asi čtyři dny před začátkem školy přistoupila na tátovo plánování, který spočívalo v tom, rozepsat si přesně po hodinách, co budu dělat. Vydržela jsem to asi jeden den, takže yay, ale tak za Židli počítám aspoň to, že jsem se k tomu dokopala.

Poslední dobou jsou Židle nějaký neambiciózní. Uvidíme co příští tejden... že?

Chair of the Week

Jsem nemocná.
Za oknem hnusno.
V duši klid.
Na mandlích (pozvolna mizející) povlaky.

Nic moc chair-worthy se za tenhle týden neudálo. Kromě snad toho, že jsem v úterý šla pilně do školy, i když jsem věděla, že mi je blbě a na konci dne bude ještě hůř... Stalo se, ale stejně jsem ráda, že jsem tam šla...

Ve zbytku týdne se pak toho moc neudálo, jelikož moje dny ubíhaly v tempu jedna konev čaje za hodinu, a spaní...

Už je mi líp a tak se Židlí na příští týden stává udělat něco do školy, abych tam nepřišla úplně nepřipravená. Jo a taky odeslat přihlášky na vysokou...

Nudnej záznam, tak aspoň:

Chair of the Week - výčitky svědomí, jaro a neznámej alkohol

Ach, jarní prázdniny!
Počasí fungovalo perfektně, bylo krásně, slunečno, teplo, prostě...
Měla jsem plán. Krásně graficky rozpracovanej. Nic z něj nebylo. Nenechte se mýlit, něco jsem do školy udělat zvládla, ale rozhodně se to mým ambicím z doby před zhruba deseti dny zdaleka nepřiblížilo.
No nicméně Židlí týdne bylo asi zjištění že jsem schopná se učit. No. Přišla jsem jak na to. About god damned time, co? Takže to třeba zvládnu. Opravdu si chci v druhý půlce června hodit nohy nahoru, oddechnout si a relaxovat s vědomím, že mám všechno za sebou, že jsem odmaturovala, že jsem se dostala na vysokou, že jsem to nakonec všechno přece jenom zvládla... No a teď vim, jak na to. Tak to třeba vyjde...

V čem jsem teda rozhodně pozadu nebyla, byl společenskej život. O nesmírných přínosech improvizací pro moji osobu už toho bylo napsáno mnoho - a ještě bude. Pravdou je, že jsem společensky aktivní jako nikdy před tím, což vyústilo nocí ze soboty na dnešek, která byla... prostě... argh. Skvělý. Ovšem. Jabčák. Jablečný víno?! Spíš jablečná vodka! Teambuilding...

No a tak dále. Zítra zpátky do školy... Zodpovědnost!

Smile #7

The Dragon and the Asp

 

It has been made quite evident, what your
        intentions are.

You would tie me to your stake.
You would leave me here to burn.

        I see them rather plainly
        every time  you cock your head to the left
        like that and smile—

   off-kilter like, you know?
                              sort of
Left of center. 

You are

         A little shy of carcinogenic.
         A little less than copacetic.
         A little arrhythmic arrhythmia

that makes my heart beat faster. All
         out of sync.

         You make  me worry a bit,
         about the future.

         About my reproductive organs.

I also worry for you. Might be you've bitten
off more than you can chew, love.

         I respect our differences. 

         Mine is a slow venom. A warm and
         not unpleasant death.
         Yes. Your
         roar is deafening.
         Alright. Your
         teeth are sharp.

But fire,

love,

fire I can handle.

                                                                                                                                               

Literární talent. Inspirace. Ááá, chci psát, bojim se, že ztrácim drive. Rozhodně ztrácim čas. Vlastně se dostatečně nesnažim. Ale... jsem v klidu. Jo? Asi jo.

Židle?

Sakra, že jsem to blogování ale zanedbávala, tak ty poslední dva týdny. Stalo se toho spousta, spousta dobrejch věcí, pár špatnejch...

Jsem společensky aktivní, a to vědomí mě hřeje na duši. KL.I.KA., totiž improvizační tým, do kterýho jsem se přidala, mi dělá radost, poskytuje skvělý vyžití, a pravděpodobně pravidelně každou středu zachraňuje život. Jasně, občas pořád na Vršovicích cejtim tu únavnou šeď a ještě se mi občas stýská po Keplerovi, ale jsem ve fázi, kdy jsem docela spokojená s tím, jak život plyne.

Mám teď mimochodem jarňáky. To znamená: udělat přesně určenej počet maturitních otázek za den - ODESLAT PŘIHLÁŠKY na vysoké školy - spát dosyta - držet se plánu a nepolevit (což už se včera stalo, haha).
Uvidíme, jak to půjde.
Jo mimochodem, vysvědčení nebylo zrovna stellar. Spíš naopak. Prospěla jsem, to jo, ale nijak zářně. Asi se ode mě čekalo, že budu mít na lehčí škole lepší známky. Malou útěchou budiž, že jsem naprostou většinu z pěti čtyřek nezachraňovala, nýbrž nečekala. Malý úspěch taky úspěch?? Babička vynadala mámě za moje výsledky. Máma se od mých výsledků distancovala - je to moje vizitka, né její. Souhlasím s ní, a docela často mě napadá otázka, co budu vyprávět svým dětem. Aspoň budu vědět, co by dělat neměly... ne?

Jo a Židle týdne... Já vám ani nevim. Přežívání? Fakt, že jsem několikrát nezatáhla školu, i když jsem měla zaječí úmysly? Přiznání, že moje příprava do školy SMRDÍ? Něco v tom smyslu. Přísahám, že se na Židli v příštím tejdnu budu soustředit víc, a kdo ví, třeba z toho díky krásnýmu graficky vypracovanýmu plánu práce přes jarňáky i něco vyleze...

P.S.: Četla jsem si svůj starý blog iddaelia.blogspot.com. Pobavila jsem se. Několikrát jsem se zarazila. Několikrát mi přišlo, že můj literární talent od té doby fakt zakrněl. Občas mi přišlo, že jsem furt jenom nadávala a sténala, a toť vše. No nicméně, bylo mi těžko u srdce, oukééj?! Ale už je to lepší. Mám málo času na všechno, ale je to lepší!