Smile #13

V bazaru v Sedlčanech za stovku. I to je za ně prý moc, podle táty, ale na stole vypadají skvěle a nechala bych si je, i kdyby měly sloužit jen jako podložky pod květináče :D Nicméně fungují!

Out With the Old

...Opakovaně mi bylo řečeno, že bych měla "oživit Židle". Hm. Od potřeby psát pseudo-literárně-na-výši deníkový záznamy jsem se posunula trochu jinam, ale samozřejmě bych pořád ráda zaznamenávala. Blogově teď žiju především na Tumblru, kde jsem někdy na konci prázdnin rozjela fandom-heavy blog, a s tím taky slušnou závislost.

Chci říct... Židle si nechávám, ale kdo ví, co, kdy a jak jsem budu psát. Jednou za čas, proč ne. Problém je, že věci, o kterých bych v současnosti chtěla popsat stránky a stránky textu, nejsou úplně připravený za veřejný sdílení. Víte co? Básně. Dala jsem se teď po třeba pěti letech znova na psaní básní. Tak jo. Alespoň mám co otisknout.

...Ráda bych za minulostí udělala tlustou čáru, ale jak naznačuje můj nový banner, židle, ze kterých se vstane, tam pořád někde zůstávají a vlastně nikomu nic nebrání si na ně znova sednout... A metafory mě taky nebaví. No, uvidíme, co bude dál.

Season of the Sick

Už tři dny v týdnu se mi podařilo napoprvé vstát, a to prosím v 5:40 přesně. A to se máma strašně strachovala, že když jsem celý prázdniny vstávala v deset, tak nebudu schopná se hned naladit na školní režim. Školní režim, ha! Ten spočívá v tom, že třikrát týdně vstávám at such an ungodly hour a dvakrát kdy se mi zachce. Ale. V úterý jsem se vydala na první hodinu, která byla s rodilým mluvčím/neuvěřitelně good/dokázala mě probudit a nabudit, což už se dlouho nikomu nepodařilo. Anglická část mejch studií bude, vypadá to, stát za to.

                Angličtinu a část socials studuju v Celetný, kde to fakt stojí za to, učebny s napůl historickou fasádou, starý plechový záchodky a nezpochybnitelnej genius loci. Po první hodině jsem se teda vydala domů a město se teprve probouzelo. Čoko průchod (průchod útrobama muzea čokolády a přilehlý výrobny) už byl otevřenej a já měla hlad. V Havelský na trhách jsem tedy prodělala naprosto spontánní zastavení u stánku s ovocem a odnesla si krásnej hrozen vína za 11 (!) korun, což je vtipný, protože o stánek dál bylo 100g za 10 nebo co, a hned si to omyla v přilehlý fontánce s pitnou vodou a cejtila se na výši...

                Doma jsem pak naprosto neplánovaně vytuhla na dýl, než by bylo záhodno, nestihla dojít do menzy na oběd a poprvý po dlouhý době vyšlapávala eskalátor na Národní, protože jsem si nebyla jistá, že to stihnu na přednášku... Možná že si přece jenom na ten režim budu muset zvykat.

-

To bylo v úterý. Dneska, v pátek, jsem pro změnu prodělala svoji první absenci v tomhle semestru. Ráno jsem sice poslušně vstala ještě za tmy a došla si na Writing do Celetný se stejným týpkem (Mr Morgan, ale nějak spontánně jsem ho překřtila na Mr Chicago) jako v úterý, ale ukázalo se, že to, co mě dokázalo v úterý, kdy jsem ještě byla na vrcholu fyzickejch i psychickejch sil, nabudit, mě dneska, s krkem jako struhadlo a cucající jednu Hašlerku za druhou, málem zabilo. Tak tak jsem se dopotácela domu a rozhodla se, že do půl třetí, kdy mi začínal další seminář, se dám určitě do pořádku, ale to jsem podcenila vytuhávací schopnosti svýho organismu...

Je to tu tedy nanovo. Litry čaje, Priessnitz, a nově věc, která se jmenuje Amol, má 68% alkoholu, třikrát denně patnáct kapek do pití... Doufám, že mi dá zapomenout na problémy :)

Protože je mi z tý nemoci docela smutno. Prošvihávám zahájení impro sezóny na Klamovce, krásný počasí i Iris. Ale nezoufám, teda snažim se nezoufat. V neděli do Karlštejna a v pondělí do školy i kdyby... nevim co!

Just Matriculated!

Né úplně tak super jako Just Married!, ale stejně yeah! Vstala jsem kvůli tomu asi o tři hodiny dřív než jsem teď byla tři měsíce zvyklá, vzala jsem si nepohodlný šaty a nepohodlný boty, protože jsem jiný neměla, a vyrazila do Karolina.

Bylo to vážně hezký a osobně se mi "obřad" i Velká aula dost líbily, i když jsem za tu necelou hodinu vyslechla dost variací na téma "patetická šaškárna". No tak bylo proneseno pár slov v latině. A dozvěděli jsme se historii UK i samotný PedF. A měli talár. A byli tam dva pánové se zlatýma žezlama, z nichž jednoho jsme se museli na přísahu dotknout (toho žezla, né toho pána). Ten druhej tam celou dobu pouze stál a neměl nijakou na první pohled rozpoznatelnou roli, kromě toho, že vypadal skvěle se svojí drobnou kulatou postavou a hermelínem na ramenou a, samozřejmě, tím žezlem, který vypadalo trochu jako ze Sparkysu nebo podobnýho obchodu.

Ale. Cítila jsem se hrdá, že "se stávám členem akademické obce nejstarší univerzity na sever od Alp a na východ od Paříže". Sice jsem si připadala jako rebel, když jsem si na věčný povstávání a opětovný sedání si stáhla svoje jehly (protože prostě nejsem, nejsem, nevím, zda kdy budu podpatkovej člověk), ale myslím, že můj přístup byl lepší, než veselejch děvčat za mnou, který za nejvtipnější považovaly zkusit si "šáhnout místo na žezlo na pedela".

Yikes.

Smile #12 - Clothes Make a Man

Někdy prostě objevíte něco, o čem víte, že vlastnit to by znamenalo naplnění všech vašich tužeb, nejtajněších přání... Aspoň na chvíli. Aspoň některejch přání a tužeb. A u toho kabátu bych přešila knoflíky, ale na pravou dokonalost stejně nenarazíte jenom tak, tu si vytvoříte sami...
Takže... fešn? Už je to tak.

Sometimes you simply discover something owning which would mean fulfilling all your desires and wishes... For a while at least. Some of your desires and wishes, at least. And I'd change the buttons on the coat, but you don't find perfection lying around in the streets, you create it yourself...
So... fashion? I suppose so.

Smile #11

Chtěla bych jednou umět vyjadřovat radost jako David Tennant. Jeho úsměv od ucha k uchu mi často připomíná, že je (aspoň pro mě) občas daleko těžší přiznat se k něčemu, co má člověk rád, než sáhodlouze rozpitvávat to, co nesnáší.

A tak, v duchu dělání toho, co mám ráda, jsem se rozhodla, že budu (nějaký, všechny, náhodně vybraný...?) příspěvky taky překládat do angličtiny. Aspoň se v tom, kurňa, procvičim, když už to mám studovat, že jo.
(Je to takový trochu blogger klišé, ale do háje s tim, když mě to baví.)

I hope that one day, I'll be able to express joy the way David Tennant does. His unbelievably wide grin often reminds me that sometimes, admitting that you love something is way harder than spending hours talking about stuff you hate (for me, anyway).

Thus, in the spirit of doing the things I love, I decided to start translating (some of, every single one of, randomly chosen of...?) my notes to English. I might as well bloody practice, since I'm about to study it, am I right?
(It's a bit of a blogger cliché, but screw it, as long as I'm having fun.)

This was awesome. This is me admitting I love the English language, and guess what, it took me long enough.

Simplicity

Protože v jednoduchosti je krása.

Dalo by se to nazvat novým obdobím mýho života, ve kterým chci, aby věci vypadaly alespoň na venek klidně a uhlazeně... ale lepší vysvětlení je, že se mi prostě líbil ten obrázek. Což možná znamená, že chci, aby věci vypadaly alespoň na venek klidně a uhlazeně, ale do háje s rozborama.

Takže anóó, uvidíme, co Židle čeká. Jak jednou řekla moje drahá kamarádka Nikol, všechny ty židle vypadají líp, když na nich nikdo nesedí. Takže hurá a jdu zase vstávat.

Zítra mě čeká předstudijní soustředění na mojí nové škole, ve středu první legitimní vydělávání peněz za posledních sto let, a ve čtvrtek Poslední Krypton. Long live prázdniny v září!