Šutr #2

Takže to bychom měli.

Ráno jsem stála před zrcadlem před odchodem a říkala si "Až sem dneska znova přijdeš, budeš buď strašně šťastná a odmaturovaná a dospělá, nebo..."

"Nebo" jsem ani nedomyslela, a ani jsem nemusela.

Mám to. Odmaturovala jsem. Všechny šutry, který jsem si s sebou vlekla vlastně celou dobu svého pobytu na střední, jako by spadly najednou. Nebyla to taková ta šílená euforie, ale taková ta příjemná a klidná euforie. Spokojenost se tomu říká, ne?

Moc si vlastně neuvědomuju, že tímhle mám střední za sebou, ani si v tuhle chvíli neuvědomuju, že mě teď v nejbližších měsících moc problémů nečeká. Jenom si říkám, že budu asi dobře spát.

-

Konečně se mám za co odměnit. Poslední půlrok před maturitou byl plnej různejch menších či větších problémů, lží, keců, starostí, věcí povedenejch jen tak napůl... Po opravdu dlouhý době jsem něco vážně dokázala. Je to pocit, kterej se nedá moc popsat, protože mi ještě moc nedochází.

Přede mnou stojí teď ještě státní písemky, který považuju za lehký, protože jsou státní, ehm... Pak přijímačky na vysokou... Samozřejmě že aby mohlo nastoupit opravdu bezstarostný léto, tak se musím někam dostat, ale to snad vyjde. A pak... co budu dělat? Je to tak dlouho, co jsem nemusela dělat nic. Uvidíme. Jedeme dál.

-

P.S.: Židle trochu skomírala, ale to se zlepší. Snad teda. Musím se trochu snažit a hledat, o čem psát. Původní plán byl sem strkat i hlouposti a malý vtipnosti, k čemuž měla sloužit kategorie Smile. Musim se na to víc vrhnout :) (A použila jsem smajlíka, i když jsem se tomu vždycky vyhýbala, ale je to taková optimistická náhražka tečky a můžu si to teď dovolit!)

-

Jo a tím pádem:

Irritable

Irritable - capable of being irritated; easily exasperated or excited

 Štve mě dost věcí, ale držim to na uzdě. Štve mě poslouchat, jak si lidi okolo mě "haha, najednou uvědomili, že zbývá měsíc do maturity, hahaha". Štve mě, že někomu přijde vtipný, že nic neumí, protože to neni vtipný, je to naopak vážný, a taky nic neumim.

Štve mě, že jsem podala přihlášku na žurnalistiku a deset vteřin na to věděla, že tam nepůjdu. Štve mě dospívání a výhledy a těšení se na prázdniny a to, že momentálně prostě nevim... Ale jsem šťastná. Celkově. Rozhovor s člověkem s pesimistickým pohledem na svět mi ukázal, že na tom nejsem ještě tak špatně. Na to, co mám všechno za sebou, jsem vlastně až nevhodně šťastná.

Blažená nevědomost. Dítě ve mně, který by nejradši strávilo dny zabořený mezi květinama Fatboye a snilo o přírodě, loukách, láskách a jinejch světech a všem, co by mohlo bejt. Dospělej ve mně se zatím projevuje jenom tím vztekem.

A múza. Bože, kam se poděla múza? Kam se poděl můj podělanej talent?! Asi stádium dormance - potřebuju k životu jiný věci, než literární talent. Už jenom měsíc. Snad ne tři. Zařekla jsem se - nebude se opakovat vstupování do školy v srpnu se strachem o budoucnost a ptaní se sama sebe, proč já kráva blbka debilka nedospělá nerozumná nezodpovědná se neučila víc/dřív/líp...

P.S.: Chair of the Week is a thing of legends nowadays. Trochu se stydim, ale tak jednou za čas, no... Yargh.



"You must learn this lesson fast
And learn it well."

Ne, fakt nevim proč ve mně Rea vzbuzuje pocity viny.

Chair of the Week - They say living is good for your soul

Ano ano. Ano ano ano. Improtřesk mám za sebou. Brno je krásné. Meziměstskou diskriminaci jsem nezažila, právě naopak. A podle mě je jejich přízvuk hezkej, tak!

Nebudu se pouštět do nějakejch rozborů mojí činnosti ve škole za uplynulé týdny, a proto je Židlí týdne fakt, že jsem se dokázala zbavit svojí typický melancholický nálady dřív, než mě nadobro uvěznila sedící někde v rohu samotnou a trpící samomluvou. Užila jsem si a několikrát si připomněla, že co si neudělám sama, to nemám.

Bylo to přínosný, únavný, osvěžující. Zahrála jsem si, popila, několikrát se přežrala v rautu, seznámila se s novýma lidma, pokecala, promrzla, zpívala a občas spala. More of these, more often!

Of Explosions and other things

Howg. I mean, wow. Těšim se (i když jsem pořád ještě trochu zklamaná, že vysoký účastnický poplatek nekryje i postele!)!! Je přihlášeno 110 lidí, nebo co! Tak si to shrňme... cesta vlakem do Brna, lidé známí i neznámí, pití, smích, bolest břicha a hlavy, plná penze, zase pití, nesledování času, zapomínání na problémy... a mezi tím samozřejmě hodiny a hodiny hraní!

Neasi!

Byla jsem vyhlášena dvorním fotografem. Doufám, že dvě baterky a kapacita 1000 fotek to zvládnou. Doufám, že to zvládne můj žaludek, moje příčetnost a veškeré moje vlastnictví.

Ale už teď tuším, že se zúčastním něčeho, o čem se budou vyprávět legendy... Yeah!

P.S.: Židle týdne nějak upadá... Slibuju, že se to pokusim napravit... Celkově se Židli pokusim nějak napravit... Here, have a treat!:



No kdo by to byl řekl, což!

Vrátím se a zbývá přesně měsíc do posledního zvonění. Holy moly on a cracker and milk that cow!

Maintenance

Óóóoo, má milá Židle, jak strádáš!

Já taky strádám, teda tak napůl.

V mým životě se dějou levárny. Nevim, ale s levou stranou to má rozhodně něco společnýho, jelikož jsem vysledovala, že za poslední dva tři roky se do mě dávaly všechny možný choroby ne ze všech stran, ale právě jen z levý. Vymknutej kotník, zánět v kyčli, zánět šlach, naštíplá malíková hrana, rozseklej malíček, teď čelist... Všechno vlevo.

Vážně nevim, proč mám potřebu to zaznamenávat, ale je to tak. Židle týdne už je asi třetím týdnem pozdržená. Život plyne, tempo se směrem k maturitě zrychluje, ale zatim jenom nepatrně, moc to nevnímám... Což je blöd, aby to se mnou špatně nedopadlo!

Poslouchám:



Nevim. Trochu pošmournost. Ale vlastně jsem se s tou písničkou seznámila pozitivně, a teď se mi spojila s příběhem, na kterej jsem nedávno kápla, a kterej jsem začala rozpracovávat. Sakra. Teď jsem dostala spoustu (dobře, tak dva nebo tři) nápadů, jak to tu trochu oživit... Pustim se do toho!

Cheers!

P.S.: Počkat. Dávala jsem sem ty Frames už? No co :D

Smile #8

 

Chtěla bych bejt na den malej mořskej koník s puntíkovaným tělem a obmotávat se kolem řas a úplně se v nich ztratit. Takovou roztomilou věc si přece nikdo nemůže usmyslet jen tak rozmáčknout a sežrat. Svět by byl najednou hrozně obrovskej a až by můj den v poloprůhledným těle skončil, tak bych teprv docenila všechno, co mám. Konkrétně krásný počasí, rodinu, zdraví, Irenu... Většinu z toho teď nemůžu využívat, protože opět pro změnu ležim s nohou nahoře a kotníkem obaleným ledem... Yes!

Chair of the Week - Wishbone

"Do not grow a wishbone, daughter, where your backbone ought to be."

Úspěšnej týden! Jasná Židle se odehrála ve čtvrtek, kdy jsem opět bojovala se zaječími úmysly ohledně odpoledního semináře bižule, nakonec jsem vydržela, byla jsem vyzkoušená, i když jsem nic neuměla, dostala jsem za tři, byla jsem se sebou spokojená jako už dlouho ne...

Jde to. Všechno. Chvilková nejistota nastala, když se mi začala vracet bolest do kyčle, což je to, co mě víceméně přesně před rokem uvěznilo na měsíc doma a vedlo až k odchodu ze školy... Řekla jsem si, že ať se to vyvine jakkoliv, zvládnu to, žejo. Jinak je všechno v pohodě. Mám nevysvětlitelně vysoký sebevědomí ohledně maturity, takže se snažim sama sebe znejistět, aspoň trochu, aby to dobře dopadlo.

Guilty pleasure: (aneb něco, co mě uspokojuje, ale vim, že bych neměla...) Těšim se na prázdniny. Symbolizuje to dobu, ve který budou velký problémy překonaný, velký rozhodnutí vyřešený..

A ano, budu se snažit blogovat častěji. Cejtim povinnost vůči... nevim. Židli. Cheers.

Jo a ještě: