Brian Buckley Band - I Am Human

I am human

and I will let you down

I think it's funny how we say that

when things don't seem to go our way

*SCHEHERAZADE - Richard Siken*

Tell me about the dream where we pull the bodies out of the lake
                                                         and dress them in warm clothes again.
        How it was late and no one could sleep, the horses running
until they forget that they are horses.
                It's not like a tree where the roots have to end somewhere,
         it's more like a song on a policeman's radio,
                     how we rolled up the carpet so we could dance, and the days
were bright red, and every time we kissed there was another apple
                                                                                      to slice into pieces.
Look at the light through the windowpane. That means it's noon, that means
we're inconsolable. 
                                               Tell me how all this, and love too, will ruin us.
These, our bodies, possessed by light.
                                                                  Tell me we'll never get used to it.

*Darling*

The first time you kissed me
a chaste brush
lips on dry lips
I asked
shell-shocked
'Is this a confession?'


It was
everything I'd ever expected
and more
and you didn't
smile
and said
'It's a prayer.'


'What for?'


Since when
do you pray?

'...One day... I hope...'
you stuttered

'Darling' I said
'no more waiting'
I had waited so long
for the privilege
to call you that

And the first time
I did
it amounted
to nothing

You have
a generous fucking mind
darling

-
Not necessarily random.

Smile #13

V bazaru v Sedlčanech za stovku. I to je za ně prý moc, podle táty, ale na stole vypadají skvěle a nechala bych si je, i kdyby měly sloužit jen jako podložky pod květináče :D Nicméně fungují!

Out With the Old

...Opakovaně mi bylo řečeno, že bych měla "oživit Židle". Hm. Od potřeby psát pseudo-literárně-na-výši deníkový záznamy jsem se posunula trochu jinam, ale samozřejmě bych pořád ráda zaznamenávala. Blogově teď žiju především na Tumblru, kde jsem někdy na konci prázdnin rozjela fandom-heavy blog, a s tím taky slušnou závislost.

Chci říct... Židle si nechávám, ale kdo ví, co, kdy a jak jsem budu psát. Jednou za čas, proč ne. Problém je, že věci, o kterých bych v současnosti chtěla popsat stránky a stránky textu, nejsou úplně připravený za veřejný sdílení. Víte co? Básně. Dala jsem se teď po třeba pěti letech znova na psaní básní. Tak jo. Alespoň mám co otisknout.

...Ráda bych za minulostí udělala tlustou čáru, ale jak naznačuje můj nový banner, židle, ze kterých se vstane, tam pořád někde zůstávají a vlastně nikomu nic nebrání si na ně znova sednout... A metafory mě taky nebaví. No, uvidíme, co bude dál.

Season of the Sick

Už tři dny v týdnu se mi podařilo napoprvé vstát, a to prosím v 5:40 přesně. A to se máma strašně strachovala, že když jsem celý prázdniny vstávala v deset, tak nebudu schopná se hned naladit na školní režim. Školní režim, ha! Ten spočívá v tom, že třikrát týdně vstávám at such an ungodly hour a dvakrát kdy se mi zachce. Ale. V úterý jsem se vydala na první hodinu, která byla s rodilým mluvčím/neuvěřitelně good/dokázala mě probudit a nabudit, což už se dlouho nikomu nepodařilo. Anglická část mejch studií bude, vypadá to, stát za to.

                Angličtinu a část socials studuju v Celetný, kde to fakt stojí za to, učebny s napůl historickou fasádou, starý plechový záchodky a nezpochybnitelnej genius loci. Po první hodině jsem se teda vydala domů a město se teprve probouzelo. Čoko průchod (průchod útrobama muzea čokolády a přilehlý výrobny) už byl otevřenej a já měla hlad. V Havelský na trhách jsem tedy prodělala naprosto spontánní zastavení u stánku s ovocem a odnesla si krásnej hrozen vína za 11 (!) korun, což je vtipný, protože o stánek dál bylo 100g za 10 nebo co, a hned si to omyla v přilehlý fontánce s pitnou vodou a cejtila se na výši...

                Doma jsem pak naprosto neplánovaně vytuhla na dýl, než by bylo záhodno, nestihla dojít do menzy na oběd a poprvý po dlouhý době vyšlapávala eskalátor na Národní, protože jsem si nebyla jistá, že to stihnu na přednášku... Možná že si přece jenom na ten režim budu muset zvykat.

-

To bylo v úterý. Dneska, v pátek, jsem pro změnu prodělala svoji první absenci v tomhle semestru. Ráno jsem sice poslušně vstala ještě za tmy a došla si na Writing do Celetný se stejným týpkem (Mr Morgan, ale nějak spontánně jsem ho překřtila na Mr Chicago) jako v úterý, ale ukázalo se, že to, co mě dokázalo v úterý, kdy jsem ještě byla na vrcholu fyzickejch i psychickejch sil, nabudit, mě dneska, s krkem jako struhadlo a cucající jednu Hašlerku za druhou, málem zabilo. Tak tak jsem se dopotácela domu a rozhodla se, že do půl třetí, kdy mi začínal další seminář, se dám určitě do pořádku, ale to jsem podcenila vytuhávací schopnosti svýho organismu...

Je to tu tedy nanovo. Litry čaje, Priessnitz, a nově věc, která se jmenuje Amol, má 68% alkoholu, třikrát denně patnáct kapek do pití... Doufám, že mi dá zapomenout na problémy :)

Protože je mi z tý nemoci docela smutno. Prošvihávám zahájení impro sezóny na Klamovce, krásný počasí i Iris. Ale nezoufám, teda snažim se nezoufat. V neděli do Karlštejna a v pondělí do školy i kdyby... nevim co!

Just Matriculated!

Né úplně tak super jako Just Married!, ale stejně yeah! Vstala jsem kvůli tomu asi o tři hodiny dřív než jsem teď byla tři měsíce zvyklá, vzala jsem si nepohodlný šaty a nepohodlný boty, protože jsem jiný neměla, a vyrazila do Karolina.

Bylo to vážně hezký a osobně se mi "obřad" i Velká aula dost líbily, i když jsem za tu necelou hodinu vyslechla dost variací na téma "patetická šaškárna". No tak bylo proneseno pár slov v latině. A dozvěděli jsme se historii UK i samotný PedF. A měli talár. A byli tam dva pánové se zlatýma žezlama, z nichž jednoho jsme se museli na přísahu dotknout (toho žezla, né toho pána). Ten druhej tam celou dobu pouze stál a neměl nijakou na první pohled rozpoznatelnou roli, kromě toho, že vypadal skvěle se svojí drobnou kulatou postavou a hermelínem na ramenou a, samozřejmě, tím žezlem, který vypadalo trochu jako ze Sparkysu nebo podobnýho obchodu.

Ale. Cítila jsem se hrdá, že "se stávám členem akademické obce nejstarší univerzity na sever od Alp a na východ od Paříže". Sice jsem si připadala jako rebel, když jsem si na věčný povstávání a opětovný sedání si stáhla svoje jehly (protože prostě nejsem, nejsem, nevím, zda kdy budu podpatkovej člověk), ale myslím, že můj přístup byl lepší, než veselejch děvčat za mnou, který za nejvtipnější považovaly zkusit si "šáhnout místo na žezlo na pedela".

Yikes.

Smile #12 - Clothes Make a Man

Někdy prostě objevíte něco, o čem víte, že vlastnit to by znamenalo naplnění všech vašich tužeb, nejtajněších přání... Aspoň na chvíli. Aspoň některejch přání a tužeb. A u toho kabátu bych přešila knoflíky, ale na pravou dokonalost stejně nenarazíte jenom tak, tu si vytvoříte sami...
Takže... fešn? Už je to tak.

Sometimes you simply discover something owning which would mean fulfilling all your desires and wishes... For a while at least. Some of your desires and wishes, at least. And I'd change the buttons on the coat, but you don't find perfection lying around in the streets, you create it yourself...
So... fashion? I suppose so.

Smile #11

Chtěla bych jednou umět vyjadřovat radost jako David Tennant. Jeho úsměv od ucha k uchu mi často připomíná, že je (aspoň pro mě) občas daleko těžší přiznat se k něčemu, co má člověk rád, než sáhodlouze rozpitvávat to, co nesnáší.

A tak, v duchu dělání toho, co mám ráda, jsem se rozhodla, že budu (nějaký, všechny, náhodně vybraný...?) příspěvky taky překládat do angličtiny. Aspoň se v tom, kurňa, procvičim, když už to mám studovat, že jo.
(Je to takový trochu blogger klišé, ale do háje s tim, když mě to baví.)

I hope that one day, I'll be able to express joy the way David Tennant does. His unbelievably wide grin often reminds me that sometimes, admitting that you love something is way harder than spending hours talking about stuff you hate (for me, anyway).

Thus, in the spirit of doing the things I love, I decided to start translating (some of, every single one of, randomly chosen of...?) my notes to English. I might as well bloody practice, since I'm about to study it, am I right?
(It's a bit of a blogger cliché, but screw it, as long as I'm having fun.)

This was awesome. This is me admitting I love the English language, and guess what, it took me long enough.

Simplicity

Protože v jednoduchosti je krása.

Dalo by se to nazvat novým obdobím mýho života, ve kterým chci, aby věci vypadaly alespoň na venek klidně a uhlazeně... ale lepší vysvětlení je, že se mi prostě líbil ten obrázek. Což možná znamená, že chci, aby věci vypadaly alespoň na venek klidně a uhlazeně, ale do háje s rozborama.

Takže anóó, uvidíme, co Židle čeká. Jak jednou řekla moje drahá kamarádka Nikol, všechny ty židle vypadají líp, když na nich nikdo nesedí. Takže hurá a jdu zase vstávat.

Zítra mě čeká předstudijní soustředění na mojí nové škole, ve středu první legitimní vydělávání peněz za posledních sto let, a ve čtvrtek Poslední Krypton. Long live prázdniny v září!

Adulthood smells with Alcohol

Chm. Long time no write.

Všechno jede jako na drátkách, jako po másle, bůh ví k čemu. Prázdniny se odehrávaly asi takhle:

Byla jsem na táboře, kde jsem došla k závěru, že když je na mě vyvíjen tlak zvenčí v podobě třinácti nevychovanejch, navzájem se mlátících a křičících dětí, jde mi práce skvěle od ruky.
Našla jsem si brigádu. Doufejmež ve výdrž a trvalý přísun peněz.
Něco jsem zvládla udělat včas, něco naopak.
Navštívila jsem Keplera v den zahájení a můj pocit sounáležitosti navzdory tomu, že mě vykopli, mi přišel vtipnej.

Postotisícáté jsem si ověřila, že potřebuju mezi lidi, abych fungovala. Takže čaj, jdu mezi lidi.

P.S.: Mám trochu zaječí úmysly ohledně tohohle blogu, ale budu se snažit ho revitalizovat, spíš než abych zakládala novej... Všechno je ve hvězdách, zvlášť v těch vangoghovskejch, který teď vídám často na ulicích.

Posledních pár Allenových filmů ale stálo za prd. Ale zase tam hraje Adrien Brody. Vyváženost?

Sleeping Beauty (na vavřínech)

Jinak dobrý.

Jo vlastně - jsem na vysoký! Všechny moje plány se uskutečnily, a teď tak nějak... co, no. Prázdniny, yeah! Radši jsem si červenec nacpala, abych moc nekejsla doma, víme, jaký dopady to na mě mívá.

Ale... všechno mi vyšlo. To znamená, že se v praxi už nemám na co vymlouvat. Že si nemůžu najít brigádu, protože se musim učit. Že můžu sedět celý dny doma a koukat na kultovní britský seriály, protože mám právo odpočívat. A tak podobně.

Ale zase mám právo bejt na sebe pyšná. To už tu dlouho nebylo. Ovšem, ano, hlavně neusnout na vavřínech. Třeba se zase vrátit ke svýmu chátrajícímu blogu? A ke svýmu chátrajícímu zvířeti a tělu a múze? Už je na čase, řekla bych.

O pravdě

"Když za vás někdo náhodou zcela přesně vysloví něco, co jste nebyli až doposud schopni popsat - když se totiž dozvíte svou pravdu z úst někoho jiného - pocit je to srovnatelný s terapií šokem. Uleví se vám, ale přesto si pořád tak nějak přejete, aby jste si tím byli bývali nemuseli projít..."






Takže, abych to shrnula... Mám se dobře. Kromě toho, že slyšet svojí pravdu z úst někoho jinýho stojí za starou belu. Na druhou stranu jsem se přesunula k řešení úplně jinejch problémů, než na jaký jsem byla zvyklá.

Občas si taky hned neuvědomim, co je přesně za den. Slacking off se tomu, myslim, říká.

Prázdniny přede mnou. Sice ještě pořád nevim, jestli jsem se dostala na vysokou, takže nemůžu říct s úplnou jistotou, co se bude příští dva měsíce dít, ale těšim se...

Smile #10

Už dlouho jsem nebyla nad Prahou. Tentokrát v Černé Labuti (autentickou fotku výhledu z terasy se sehnat nepodařilo) - nádherný prosklení, káva se zmrzlinou a šlehačkou, výhled a 30. 6. impra!

Smile #9

Někdy prostě skvělý věci přicházejí, když je nejmíň čekáte. Platí to pro euforii, vysněný boty, cyklisty, úlevu i zlevněný listový těsto.

-

Ten samotnej fakt stačí ke štěstí. Teda alespoň mně, alespoň teď.

 Ach, Klamovka. Místo stromu v popředí tam teď stává pódium. One door closes..., což?

Chair of the Week - Konečně!!

No to je dost.

Židle týdne, a vůbec Židle celá, teď měla hodnou chvíli přestávku, ale... za poslední týden od odmaturování se toho událo tolik, na co jsem hrdá, že to prostě stálo za to zapsat. Dělám dospělý věci, jako třeba fakt, že špinavou vodu vyleju do záchoda místo do sprchy, upeču muffiny téměř za čista a ozvu se na nabídku brigády.
A dávám pseudo-buddhisticko-filosofický kázání o absolutním štěstí a překonávání problémů dokonce vlastní mámě.
A mám občas sny o tom, že ještě musím maturovat ze zeměpisu, kterej jsem si vybrala nedopatřením a už si na to nepamatuju, ale jsou to jenom sny a úžasnost reality na mě konečně dopadla!

Právoplatnou Židlí týdne se teda stalo asi to, že jsem se ozvala na ten inzerát na brigádu. A ozvali se mi zpátky. A doufám, že to vyjde.

Optimismus!

Šutr #2

Takže to bychom měli.

Ráno jsem stála před zrcadlem před odchodem a říkala si "Až sem dneska znova přijdeš, budeš buď strašně šťastná a odmaturovaná a dospělá, nebo..."

"Nebo" jsem ani nedomyslela, a ani jsem nemusela.

Mám to. Odmaturovala jsem. Všechny šutry, který jsem si s sebou vlekla vlastně celou dobu svého pobytu na střední, jako by spadly najednou. Nebyla to taková ta šílená euforie, ale taková ta příjemná a klidná euforie. Spokojenost se tomu říká, ne?

Moc si vlastně neuvědomuju, že tímhle mám střední za sebou, ani si v tuhle chvíli neuvědomuju, že mě teď v nejbližších měsících moc problémů nečeká. Jenom si říkám, že budu asi dobře spát.

-

Konečně se mám za co odměnit. Poslední půlrok před maturitou byl plnej různejch menších či větších problémů, lží, keců, starostí, věcí povedenejch jen tak napůl... Po opravdu dlouhý době jsem něco vážně dokázala. Je to pocit, kterej se nedá moc popsat, protože mi ještě moc nedochází.

Přede mnou stojí teď ještě státní písemky, který považuju za lehký, protože jsou státní, ehm... Pak přijímačky na vysokou... Samozřejmě že aby mohlo nastoupit opravdu bezstarostný léto, tak se musím někam dostat, ale to snad vyjde. A pak... co budu dělat? Je to tak dlouho, co jsem nemusela dělat nic. Uvidíme. Jedeme dál.

-

P.S.: Židle trochu skomírala, ale to se zlepší. Snad teda. Musím se trochu snažit a hledat, o čem psát. Původní plán byl sem strkat i hlouposti a malý vtipnosti, k čemuž měla sloužit kategorie Smile. Musim se na to víc vrhnout :) (A použila jsem smajlíka, i když jsem se tomu vždycky vyhýbala, ale je to taková optimistická náhražka tečky a můžu si to teď dovolit!)

-

Jo a tím pádem:

Irritable

Irritable - capable of being irritated; easily exasperated or excited

 Štve mě dost věcí, ale držim to na uzdě. Štve mě poslouchat, jak si lidi okolo mě "haha, najednou uvědomili, že zbývá měsíc do maturity, hahaha". Štve mě, že někomu přijde vtipný, že nic neumí, protože to neni vtipný, je to naopak vážný, a taky nic neumim.

Štve mě, že jsem podala přihlášku na žurnalistiku a deset vteřin na to věděla, že tam nepůjdu. Štve mě dospívání a výhledy a těšení se na prázdniny a to, že momentálně prostě nevim... Ale jsem šťastná. Celkově. Rozhovor s člověkem s pesimistickým pohledem na svět mi ukázal, že na tom nejsem ještě tak špatně. Na to, co mám všechno za sebou, jsem vlastně až nevhodně šťastná.

Blažená nevědomost. Dítě ve mně, který by nejradši strávilo dny zabořený mezi květinama Fatboye a snilo o přírodě, loukách, láskách a jinejch světech a všem, co by mohlo bejt. Dospělej ve mně se zatím projevuje jenom tím vztekem.

A múza. Bože, kam se poděla múza? Kam se poděl můj podělanej talent?! Asi stádium dormance - potřebuju k životu jiný věci, než literární talent. Už jenom měsíc. Snad ne tři. Zařekla jsem se - nebude se opakovat vstupování do školy v srpnu se strachem o budoucnost a ptaní se sama sebe, proč já kráva blbka debilka nedospělá nerozumná nezodpovědná se neučila víc/dřív/líp...

P.S.: Chair of the Week is a thing of legends nowadays. Trochu se stydim, ale tak jednou za čas, no... Yargh.



"You must learn this lesson fast
And learn it well."

Ne, fakt nevim proč ve mně Rea vzbuzuje pocity viny.

Chair of the Week - They say living is good for your soul

Ano ano. Ano ano ano. Improtřesk mám za sebou. Brno je krásné. Meziměstskou diskriminaci jsem nezažila, právě naopak. A podle mě je jejich přízvuk hezkej, tak!

Nebudu se pouštět do nějakejch rozborů mojí činnosti ve škole za uplynulé týdny, a proto je Židlí týdne fakt, že jsem se dokázala zbavit svojí typický melancholický nálady dřív, než mě nadobro uvěznila sedící někde v rohu samotnou a trpící samomluvou. Užila jsem si a několikrát si připomněla, že co si neudělám sama, to nemám.

Bylo to přínosný, únavný, osvěžující. Zahrála jsem si, popila, několikrát se přežrala v rautu, seznámila se s novýma lidma, pokecala, promrzla, zpívala a občas spala. More of these, more often!

Of Explosions and other things

Howg. I mean, wow. Těšim se (i když jsem pořád ještě trochu zklamaná, že vysoký účastnický poplatek nekryje i postele!)!! Je přihlášeno 110 lidí, nebo co! Tak si to shrňme... cesta vlakem do Brna, lidé známí i neznámí, pití, smích, bolest břicha a hlavy, plná penze, zase pití, nesledování času, zapomínání na problémy... a mezi tím samozřejmě hodiny a hodiny hraní!

Neasi!

Byla jsem vyhlášena dvorním fotografem. Doufám, že dvě baterky a kapacita 1000 fotek to zvládnou. Doufám, že to zvládne můj žaludek, moje příčetnost a veškeré moje vlastnictví.

Ale už teď tuším, že se zúčastním něčeho, o čem se budou vyprávět legendy... Yeah!

P.S.: Židle týdne nějak upadá... Slibuju, že se to pokusim napravit... Celkově se Židli pokusim nějak napravit... Here, have a treat!:



No kdo by to byl řekl, což!

Vrátím se a zbývá přesně měsíc do posledního zvonění. Holy moly on a cracker and milk that cow!